Letošní "cestovatelská sezona" byla opět plná hor a přírody, ferrat a tentokrát i větší než malé porce sněhu. A to i bez klasické alpské lyžovačky, kterou jsme stihli ještě před Vánocemi. Dobyli jsme nejvyšší vrchol, museli kousnout do citronu kvůli nezdařenému útoku na horu ještě vyšší, na ledovcovém kurzu se naučili spoustu nového, absolvovali stěhovací výlet dodávkou do Francie, já se zbavila traumatu z ferrat a vůbec - bylo to opět super!
Jižní Čechy (27. - 1. května)
Květnové svátky nabízely dva prodloužené víkendy, a toho by byla škoda nevyužít! Zájezd do Porta nám cestovka zrušila, tak jsme naplánovali mnohem skromnější výlet na jih Čech. Ale i ty jsou od Olomouce sakra daleko, a jelikož jsem byla sama řidička a obě jsme s mamkou pometla i s navigací, cesta byla zajímavá... Ale úspěšně jsme dorazily i vrátily se zpátky domů a během čtyř dnů zvládly Pelhřimov a místní muzeum rekordů, hrad Kámen, České Budějovice, Třeboň, výšlap na Kleť a zříceninu Dívčí kámen a Český Krumlov.
Třeboňské náměstí
Malá Fatra (18. - 20. května)
Víkend na Malé Fatře byl neplánovaný, ale to lepší! Je to fakt za rohem, takže jsme v pátek po práci naložili auto stanem a spacáky a vyrazili seznámit se (v mém případě) / opět navštívit (Fridex) tento nádherný kout Slovenska. V sobotu jsme dobyli nejvyšší vrchol Velký Kriváň - byl to solidní výlet (přes dva kilometry převýšení, cca 25 km), ze začátku mlha a vlhko, ale pak se mraky roztáhly a zbytek víkendu byl parádní. V neděli jsme navštívili proslulé Jánošikovy diery a cestou zpátky to vzali přes vrchol Malý Rozsutec - štreka mnohem kratší (zhruba 10 km a kilometr nahoru), ale sestup byl dost drsný (když nahoru lezete po žebříkách a zpátky to musíte vzít normální cestou.... kdy si konečně pořídíme ty hůlky? :-)), a taky jsme byli unavení z předchozího dne. Energii na cestu domů jsme doplnili haluškami a odjížděli jsme s vědomím, že zde rozhodně nejsme naposled!
Velký Kriváň. Ani mlha neodradila zástupy turistů, ale naprostá většina jela lanovkou...
Ledovcový kurz v Ötztalských Alpách (13. - 16. června)
A pak to přišlo - vrchol letošních dovolených, ledovcový kurz! To si vymyslel loni na podzim Fridex a mně se popravdě moc nechtělo. Ale nakonec jsme si zájezd objednali a samozřejmě toho nelitovali. Ačkoliv začátek byl zajímavý - s velkou slávou jsem si koupila boty na mačky, ale nikdo mi neřekl že potřebuji minimálně o číslo a půl větší, protože nohy natečou a budou bolet. Týden před odjezdem jsen šla botky vyzkoušet na turistický pochod a po 16 km peklo, puchýře velké jak Rusko a beznaděj. Zásobila jsem se kvalitními trekovými ponožkami, puchýřkovými náplastmi a obvazy a utěšovala se tím, že v nejhorším budu běhat kolem chaty... Nakonec to bylo tak euforické, že jsem si na problémy s nohama skoro nevzpomněla. Už cesta na chatu téměř za tmy, deště a skrz strmá sněhová pole byla zajímavá... Spaní v téměř 3 000 metrech, dvě úžasné túry na vrcholky (včetně dobytí Schluchtkogelu, s výškou 3 472 m. n. m našeho výškového rekordu!), poprvé mačky na nohách a cepín v ruce, nácvik vytahování z trhliny, spousta uzlů, seznámení s účinky vysoké nadmořské výšky na můj organismus... Navíc komorní parta šesti účastníků a báječný horský vůdce. Ledovcové dovednosti mi moc nešly a já ještě na zájezdu tvrdila, že stačí a příště zůstanu u klasické VHT a ferrat, ale chacha, samozřejmě bylo všechno jinak... Nadšený zápis tady.
Cesta do téměř třech a půl tisíce metrů byla výživná, ale nahoře totální euforie
Švýcarsko (2. - 8. července)
Není čas ztrácet čas - už za dva týdny opět s Kudrnou, tentokrát do Švýcarska na ferraty! Opět bezvadná parta a skvělé zážitky, akorát škoda, že jsme skrz počasí neabsolvovali vše naplánované. Dolomitská extáze se neopakovala, ale to jsem ani nečekala. Švýcarsko byl takový moc milý bonbonek, jehož nejsladší část jsme slupli v den odjezdu - perfektní a pořádně dlouhá ferrata. Průvodci, naši známí Vojta a Erika, kteří nás před dvěma lety do ferrat zazsvěcovali v Solné komoře, a kuchyně byla perfektní, kemp u jezera, kde jsme se skoro každý večer cachtali, zážitková večeře u místních... Pohoda lahoda příští rok snad zase. Povídání.
Happy jak dva grepy
Hohe Wand (13. - 15. července)
Brutální čtyřboj (mezi ledovcovým kurzem a Švýcarskem jsme si dali ještě 10+11 km štafetu v rámci Olomouckého půlmaratonu) jsme uzavřeli dalšími ferratami, v rakouském Hohe Wandu. Ten je kousek pod Vídní, takže jsme mohli (v osvědčené sestavě, v níž jsme loni vyrazili do Raxů, já, Fridex, Fridexova mamka a teta) v pohodě vyjet až v pátek po poledni a v neděli se vrátili v rozumném čase. Měli jsme opět štěstí na počasí, takže jsme v sobotu zlezli výživnou D ferratu a v neděli se zastavili na zajímavé ferratce vedoucí na umělou zříceninu. Nejprve jsem myslela, že ani nepojedu, protože tělo začalo dávat únavu najevo, ale nakonec jsem jela a hory mě jako obvykle vyléčily a nabyly energií na týdny dopředu. A mimochodem - právě zde jsem se (snad definitivně) zbavila svého "dolomitského" traumatu z ferrat. :-) Povídání zde.
Zřícenina Turecký hrad je kousek od dálnice a ferrata, která na ni vede, rozhodně není zadarmo
Zahrady v Tullnu (24. červenec)
Desetidenní dálniční známka se musí využít, a tak hurá hned další sobotu do rakouského Tullnu. Kytičky, bylinka, zeleninové záhonky, keře, stromy, zajímavá rozhledna a atrakce v podobě různých houpaček či třeba tohoto nábytku pro obry... Plus imitace baltské pláže a krásné teplo, zkrátka ideální sobota!
Dachstein (3. - 5 srpna)
Druhý vrchol tohoto roku, a tento byl dokonce ještě méně plánovaný než Malá 'Fatra. To bylo tak - ještě v červenci jsem si nechala nadělit dárky k říjnovým třicátinám - od rodičů mačky a cepín, od Fridexe batoh, od ségry obaly na mačky. Pořídli jsme rovnou i ledovcové šrouby a lano a poklidně plánovali víkend v Jeseníkách. Jenže Fridex podlehl touze nové vybavení hned vyzkoušet a přemluvil mě k výletu na Dachstein. Ještěže jsem se nechala ukecat! Měla to být příprava na zářijový pokus o zdolání čtyřtisícovky, což nakonec nedopadlo, a kdybychom nejeli ani sem, vůbec bychom už na ledovci nebyli.. Nehledě na to, že jsem si zde definitivně ujasnila, že si musím pořídit nové boty. Ale i přes otlačené prsty to byla skvělá, i když velmi náročná dovolená. V pátek v šest ráno jsme vyjeli z domu, zhruba v poledne byli na místě, hodili na záda cca desetikilové batohy a hurá zdolat 1 200 výškových metrů na chatu, kde jsme přespali, ráno po šesté šup do třech tisíc a pak až dolů a zase domů, kde jsme byli v sobotu o půlnoci... Měla jsem toho plné brejle, ale zážitek účasný, nehledě na to, že jsme si poprvé vyzkoušeli putování natěžko, zopakovali si uzle, naučili se efektivně sbalit batoh... :-) Moje nadšené povídání najdete tady.
V Česku tropy, tady se hodila i péřovka
Ugovizza (1. - 4. září) a Jeseníky (6. - 8. září)
Toto měl být zlatý hřeb - pokus o dobytí Gran Paradisa, 4 061 m. n. m. Vzali jsme si dovolenou na celý týden a těšili se, že kromě hory prolezem i okolí Lago di Garda, vykoupeme se v moři, navštívíme Benátky... V sobotu ráno jsme natěšení vyrazili... a zhruba ve čtyři odpoledne definitivně zakotvili kousek za italskými hranicemi, v městečku Ugovizza, na trávě vedle autoservisu, kterému se nepodařilo opravit naše nepojízdné auto. Ale vzali jsme to pozitivně, co taky s tím, že? Spali jsme v autě, umývat se a nabíjet mobily jsme chodili do místní pizzerie a udělali si krásný výlet do místních hor, vypínajících se do výšky přes dva kilometry. Štěstím v neštěstí bylo, že auto přestalo jet v horách, a tak jsme o ně nepřišli. V úterý nás odtáhli zpět do ČR a my zbytek dovolené strávili v Jeseníkách. Auto naštěstí jezdí a Gran Paradiso? Počká do června. :-) Zápisek.
Jóf di Miezegnot - 2 087 m. n. m. Jen my, kozy a jejich trus :D
Francie (27. - 30. září)
A letní cestovatelskou sezonu jsme zakončili nejzajímavěji, jak to šlo - odstěhovali jsme ségru do Francie. Ve čtvrtek zhruba v osm večer jsme v Praze nasedli do dodávky a pátek po poledni jsme po 17 hodinách a témě 1500 kilometrech vyflusnutí vylezli ve vesnici asi padesát kilometrů od Atlantiku. Zažili pravou francouzskou večeři se šampaňským a ústřicemi, v noci nabrali sílu a v sobotu vyrazili zase domů. A když nevyšlo to koupání ve Středozemním moři, musel klapnout aspoň Atlantik. Vzduch 12 stupňů, voda tak 16, pobyt v ní max. 20 vteřin, ale počítá se. :-) Krásná procházka po pobřeží městečka Pornic, kafíčko na pláži, zastávka v Orléans... 1600 kilometrů jsme ve dvou zvládli za zhruba 24 hodin, v sobotu jsme od ségry vyjeli po deváté ráno a v neděli v deset dopoledne v Praze vraceli auto a pronajímatel prý, že vypadáme svěže. :D
Moře!
2026 ©