Náš sen vyšplhat na čtyřtisícovku Gran Paradiso nezhatilo počasí ani kondice, ale auto, které se po projetí italských hranic zastavilo - a už se nerozjelo. Štěstím v neštěstí bylo, že jsme na odtah do Česka čekali ve vesničce Ugovizza, která leží v poměrně slušné nadmořské výšce (775 m. n. m.) a má kolem sebe nádherné hory. I ty dvoutisícové! A tak jsme z těch čtyř dnů vytěžili maximum, a to i přesto, že nám počasí příliš nepřálo. A Gran Paradiso? Do června počká. :-)
Dovolená přinesla spoustu zkušeností, třeba tu, že se v autě dá fakt dobře vyspat. Líp než ve stanu a téměř i v posteli - jeden den jsem se vzbudila až před sedmou, a to přesto, že jsme stáli u poměrně rušné silnice a vedle nás se různě střídala zaparkovaná auta. V sobotu večer zbyl čas jen na malou procházku po Ugovizzi, která žije turismem převážně v zimě díky blízkému lyžařskému středisku. Takto v létě pusto prázdno. Vesničca s cca 400 obyvateli je plná maličkých uliček a domků s krásnými truhlíky. Je tu lékárna, obchod, sýrárna a pizzeria, kam jsme chodili na kafe, pro vodu a elektřinu do mobilů. Během těch čtyř dnů jsme se stali takřka štamgasty. :-)
V neděli jsme vyrazili až po deváté, chtěli jsme si skočit na kafe, ale cestou jsme narazili na mapu s turistickými trasami, tak jsme zabočili rovnou do hor. Chtěli jsme vylézt na dvoutisícovku, ale protože jsme vyrazili pozdě, udělali jsme si jen menší okruh místními lesy a loukami, kolem usedlostí nabízejících agroturistiku. Trochu poprchávalo a lesy vypadaly skoro jak z hororu, po cestě jsme nepotkali ani živáčka. Výlet nám zpestřovaly fotky z života místních z dávných dob a cedulky s názvy v nářečí a jejich vysvětlením. A potok, který jsme srdnatě přeskákali po kamenech. :-) Večer jsme si zašli na pizzu a naplánovali pondělní výlet na blízkou dvoutisícovku.
Jóg di Miezegnot má 2087 metrů a leží cca 8 kilometrů od Ugovizzi. Nejprve jsme vyšplhali na Nebriu (1207 m. n. m.) s roztomilým malým křížkem, seběhli dolů po staré silnici z války, prošli tunelem a pak už zase nahoru, na Malgu Strechizzu, kam vedla cesta pořádným krpálem. Začalo pršet, nepříliš silně, ale cedilo po celou dobu a sluníčko se ukázalo, až když jsme byli zase dole. Ale nám to nevadilo, a pozůstatky válečných bunkrů, na které jsme naráželi, nabízely úkryt pro případné dramatické zhoršení počasí. Samotná cesta na vrchol nebyla nijak dlouhá ani extrémně náročná. Cestou jsme potkali dvě stáda horských koz, které nám nechávaly na stezce dárečky. Ale to nic nebylo proti samotnému vršku, který jsme přejmenovali na "horu hoven" - jeden trus na druhém, kozy si tu asi dávají dostaveníčka pěkně dlouho. :D U vrcholového kříže proběhlo "povinné" selfie, ale moc jsme se nezdrželi a uháněli zase dolů. Na rozcestí jsme vyrazili jinou cestou a do Ugovizze se dostali po zhruba osmi hodinách pochodu. Nikam jsme nepospíchali a udělali si jednu delší pauzu, výlet byl dlouhý cca 20 kilometrů a překonali jsme při něm asi 1700 výškových metrů.
V úterý jsme se chystali vlakem k moři, ale okolo poledne dorazila odtahovka, tak jsem si akorát udělala malou procházku po okolí, zašli jsme si na kafe a zmrzlinu a před druhou vyrazili domů. Nezdolané Gran Paradiso nás mrzí, ale v rámci možností jsme si těch pár dní užili nejlépe, jak jsme mohli. A hory jsou krásné všude. :-)
Víc fotek najdete zde
2025 ©