Původně jsme měli jet do Jeseníků, ale znáte to... Pořídíte si cepín, mačky a batoh, přihlásíte se na FB do skupiny Nadšenci horské turistiky, takže na vás furt vyskakují krásné fotky... A už si to svištíte místo na sever na jih, k pět hodin vzdálenému Dachsteinu, nejbližšímu ledovci, pořádně otestovat ledovcovou výbavu a kondici - byla to naše první cesta s plně naloženým batohem na zádech.
"Heuréka, umím se sbalit!," lebedila jsem si ve čtvrtek večer, kdy jsem si do svého zbrusu nového 40litrového batůžku naskládala vše potřebné. Po nasazení na záda jsem ještě pár podružností vyhodila, ale víc už to nešlo a zbyla jen představa, kolik by batoh vážil bez cepínu, maček, úvazku, karabin, helmy a další potřebné výbavy na ledovec a ferraty. Dvě kila? :-)
Z Olomouce jsme vyjeli v pátek v šest ráno a bylo to věru pekelných šest hodin za volantem. Vedro, dusno, a posledních 80 kilometrů mimo dálnici úmorně dlouhých, ale aspoň jsme se již mohli kochat alpskými štíty, mezi kterými se v posledních letech cítíme jako doma. :-) Parkovali jsme u jezera Vordeder Gosausse a bylo to taková milá vzpomínka - přesně tady jsme před dvěma lety zlézali jednu z našich prvních ferrat. Čekalo nás zhruba jedenáct kilometrů, což není nic strašidelného, ale po náročné cestě, se zátěží, a hlavně s převýšením cca 1 200 metrů to bylo výživné. A taky bylo šílené vedro, pot z nás tekl proudem. A ani tu svačinu jsme si nedali, protože jakmile jsme měli chatu na dohled a uvelebili se na trávě, začalo hřmít, takže jsme radši pokračovali. Na Adamek Hütte jsme dorazili po zhruba pěti hodinách a byli jsme zralí na postel.
V sobotu budíček po páté ranní, což vzhledem k zalehnutí před osmou večer nebyl problém. Jasná obloha věštila krásný den, a taky že jo - teplo tak akorát a první mráčky se na obloze objevily až při sestupu. Nechali jsme na chatě zbytečnosti a před sedmou vyrazili na vrchol. Pohodový chodníček mezi skalami uklouzanými od ledovce, který ještě pár desítkami let sahal až k chatě, brzy vystřídaly těžší úseky s kamennými suťovisky a řetězy a kramlemi, které pomáhaly s překonáváním vertikálnějších míst. Zhruba po hodince jsme dorazili k ledovci, na kterém jsme strávili další hodinu. Navlékli jsme si úvazky, nasadili mačky, připnuli si všechny potřebné karabiny, vzorně se navázali na lano, uchopili cepín, rozhlédli se kolem sebe - a zjistili, že jsme oproti ostatním jak z příručky "Jak se pohybovat na ledovci". :D To trochu přeháním, naprostá většina měla mačky, cepíny a byla navázaná na lano, byť tak, že při případném pádu do trhliny by jim musel parťáka pomoci vytáhnout někdo jiný. Nebylo třeba z toho dělat drama, cesta vedla vyšlapanou stezkou, na druhou stranu proč neudělat vše tak, jak se má.
Proto jsme se taky na druhé straně ledovce navázali i do prsních úvazků - čekala nás vrcholová ferrata, snadná, ale s několika obtížnějšími úseky, na kterých jsme se jistili, jinak se cvakat do lana nebylo potřeba. Po skále jsme překonali posledních pár stovek výškových metrů a konečně jsme byli nahoře. 2 995 metrů nad mořem! Otevřel se nám nádherný výhled na druhou stranu a taky na vyrolbovanou cestu, po níž od lanovky k chatě pod vrcholem z druhé strany hory putovali i "obyčejní" turisté. A svět je vážně malý - potkali jsme tu našeho kudrnovského průvodce Vojtu. :D
Fridex koketoval s myšlenkou vzít to zpátky druhou stranou, ale protože jsme nevěděli, jak to tam přesně vypadá, a taky nás čekala cesta až dolů do údolí, rozhodli jsme se pro návrat stejnou trasou. A dobře jsme udělali. Ferrata byla relativně v pohodě, ledovec taktéž, ale jak jsme vyrazili na závěrečný úsek k chatě, začaly mě zlobit nohy, respektive boty - při klesání mi prsty narážely do špiček a začínalo to být celkem neúnosné. Jak jsem velebila opatrnost, která mě přiměla vzít nahoru i mé pohodlné pohorky! Protože kdybych se nepřezula, asi bych šla dolů bosky... Mé ledovcové botky, to je neverending story, ale musím to nějak brzy vyřešit. :-(
Na chatě jsme sbalili odložené věci, posilnili se pivem a gulášovkou, respektive radlerem a klobásou, a vyrazili dolů. Při sestupu sice člověk nefuní, zato kolena dostávají řádně zabrat. Tehdy nás napadlo, že bychom mohli rovnou vyrazit domů - původně jsme totiž měli v plánu zůstat v Rakousku až do neděle, přespat někde v kempu, vykoupat se v jezeře... Ale jelikož jsme usoudili, že bychom ráno stejně vyrazili hned domů (ani jeden z nás nebyl ochoten se opět cpát do pohorek a ferraty by vzhledem k volném dnu a hezkému počasí byly na dlouho)...
Cesta od jezera byla sice již pohodlná, ale zato pekelně dlouhá, začala jsem se cítit dost K.O. Bolela záda, motaly se nohy... Ale k autu jsme se samozřejmě nakonec doškrábali, dali si ledové kafe, shodili batohy, přezuli se do sandálů a vyrazili domů. Díky prázdným dálnicím a snesitelné teplotě byla nakonec cesta lepší než v pátek - před domem jsme zaparkovali chvilku před půlnocí, nechali věci v kufru a hned padli do postele.
Velmi náročný, ale skvělý výlet! Alpy, brzy na viděnou! :-)
Na další fotky můžete mrknout zde
2026 ©