Dovolená s cepínem a mačkami

VHT a ferraty nám už evidentně nestačí, a tak jsme vyrazili dobývat alpské vrcholky zakryté věčným ledem a sněhem - na ledovcový kurz! Čtyři dny mezi třítisícovkami Ötztalských Alp, pod azurovým nebem a ve skvělé komorní skupince podobně naladěných nadšenců, nám opět posunuly hranice - dovednostní (už jen těch uzlíků, co jsme se museli naučit!), výškové (3 472 m. n. m.!) i fyzické (jo, ještě to chce trénovat, ale před dvěma lety bych možná nedošla ani na chatu!). A bylo to jaké? Samozřejmě báječné! Protože jsme jeli opět s Kudrnou, a ta jiné než úžasné zájezdy neumí. :-)

Dobrodružná byla už cesta - jeli jsme vlastním autem, a to pekelně dlouho - okolo devíti hodin. Na místě srazu jsme byli včas, a to i přesto, že jsme v rámci šetření jeli na hranice mimo dálnice přes ty nejmenší moravské vesničky a téměř celé Rakousko v brutálním lijáku. Bavila jsem se krysími závody náklaďáků, kteří se urputně předjížděli, ačkoliv jeden vytáhl rychlost sotva o 10 km vyšší než ten druhý...

V Söldenu jsme si díky zpoždění dalších účastníků ještě stihli zajít na kafe a zákusek a pak už hurá na nejvyšší parkoviště v Evropě - 2 780 m. n. m. Cca 12 kilometrová silnice plná serpetin dala zabrat naší staré Fabii se slaboučkým motorem, která polykala benzin jak blázen - protože jsme dole nenatankovali, už jsem viděla, jak tam někde zůstaneme trčet. Ale nakonec jsme úspěšně dojeli až nahoru a odtud už s batohy pěkně po svých - v mlze, drobném dešti, který se občas měnil ve sníh, v cca třech stupních, sněhem a pořádnými krpály, kde jsme museli použít i cepín, až na chatu Braunschweigerhütte (2 759 m. n. m.), která se stala na čtyři dny naším útulným domovem... Výživný začátek!

Probudili jsme se do nádherného počasí, která nám vydrželo po celou dobu. Slunce pálilo, že to bylo na tričko, takže mazat opalovákem pěkně několikrát denně a sluneční brýle nesundávat ani na chvilku. Ráno jsme po skvělé snídani začali s výcvikem - navazování se na lano, práce s cepínem, chůze po mačkách, pohyb v lanovém družstvu... Tolik nových informací! A to hlavní teprve přišlo - vylezli jsme pořádný kus po ledovci a zastavili se u malého svahu, který nám simuloval trhlinu. A začali jsme se učit, co dělat, když nám do ní parťák zahučí. Všem to šlo, některým víc, některým míň, ale já jsem byla marná - zaprvé jsem nezvládala uzlíky, zadruhé to byla spousta kroků, které jsem neměla šanci s mým nulovým abstraktním myšlením a povědomím o fyzikálních zákonech pod bodem mrazu hned pochytit. Ale to hlavní - udělat kotvu a převázat parťáka, abychom ho nedrželi vlastní vahou, jsem zvládla, a to je důležité. :-)

Po krátkém odpočinku na chatě jsme trénovali vytahování z thrliny ještě na cvičných nýtech a po večeři poctivě uzlovali a uzlovali. Tak dlouho, až jsem to pobrala i já. :-)

Druhý den jsme vyrazili hledat opravdovou trhlinu, abychom si vyzkoušeli včerejší dovednosti "v praxi". Narazili jsme na obrovskou, kterou si průvodce obhlédl, ale pokračoval dál, tak jsem si oddechla - tady přece nemůžeme trénovat! Vylezli jsme na vrchol Linker Fernerkogel (3 278 m. n. m.) a byla to první opravdová ledovcová výprava, včetně klouzání dolů rozbředlým sněhem od sluníčka. Při cestě zpět jsme se opět zastavili u "naší" trhliny a já pochopila, že je opravdu naším tréninkovým cílem. Zkroutil se mi žaludek, ale nakonec to tak brutální nebylo, a i to vytahování samotné mi šlo výrazně líp než předchozí den. Všichni se ještě naučili sami se spustit a znovu vylézt, já ale věděla, že do hlavy víc nedostanu, a proto jsem na to předem rezignovala. Holt potřebuji na vše víc času. :-)

Před večeří jsme se prošli okolo chaty a šli brzy spát, protože ráno byl časný budíček...

...vyrazili jsme totiž na zlatý hřeb zájezdu - na cca 7 km vzdálený vrcholek Schluchtkogel - 3 472 m. n. m.! Prostě sakra daleko a vysoko! Výlet mě bavil, ale v jednom stoupáku přišla krize, zřejmě z nadmořské výšky, trochu se mi dělalo špatně, ale nechtěla jsem stopnout celé naše tříčlenné družstvo, takže jsem se koukala dolů a soustředila se na to, abych kladla jednu nohu za druhou... Při pauze pak do sebe naházela asi půl balení hroznového cukru, napila se vody s hořčíkem, a pak už to bylo super. Vršek tvořil totiž vzdušný hřebínek sněhu, kde jsem se cítila opravdu vysokohorsky. Nahoře se nám naskytl nádherný výlet na Wildspitze, která leží ještě o kus výš a kam jsme měli zamířit původně, ale kvůli teplému počasí a nepříjemnému sestupu rozbředlým sněhem jsme byli nuceni program upravit. A jsem ráda, protože i nižší vrchol mi dal pořádně zabrat. Ač aklimatizovaná, funěla jsem víc než normálně a dost mě rozbolela hlava. Přesto endorfiny jely na plné obrátky.

A cesta zpátky byla skvělá - dost jsme se sice bořili, ale úplně v závěr jsme šli k chatě po normální turistické cestě kolem nádherného vodopádu, což byla příjemná změna. Celkem jsme ten den nachodili cca 15 km a překonali zhruba 1 300 metrů! (Po návratu mi Fridex poslal popis tůry na Dachstein a já mu píšu - 1 200 výškových metrů za den je psychol! a on: Hele, v sobotu jsme dali víc, což mě dost šokovalo :D.) 

Závěrečný den jsme se s kompletní bagáží (jo, neumíme se balit, příště naše batohy budou vážit nejmíň o tři kila míň!) vyškrábali do sedla a vyzkoušeli si výstup s jištěním na skalní vrcholek. Nic složitého, jen jedno obtížnější místo, které jsem ale zvládla mým oblíbeným ferratovým stylem "zapoj celé tělo". :D Každopádně to bylo super a bavilo mě to víc než ledovec.

Posledním bodem programu byl nácvik brždění cepínem, když nám to na sněhu uklouzne. Moc mi to nešlo, ale když jsme byli s Fridexem navázaní na laně, bylo to lepší. Opět to chce trénink, každopádně jsme se na sněhu pořádně vyblbli a mé membránové vybavení dostalo pořádně zabrat (a vydrželo!).

A pak už jednoduchý sestup k autu, převlečení do suchého, vyplnění dotazníčků, rozloučení a hurá domů. Unavení, ale plní energie a pohody, jak jen to hory umí. Byly to báječné tři dny a my už nadšeně plánujeme, na jaký ledovec vyrazíme!