Sněžnice, Lisabon, voda aneb Jaro plné zážitků

Och, to bylo jaro! Rámují ho tři velkolepé zážitky v podobě prodlouženého víkendu v Rakousku na sněžnicích, Velikonoc v rozpáleném Lisabonu a sjíždění Moravy. Ale i v mezidobí toho spoustu proběhlo, hlavně turistické výšlapy, jedna velká zkušenost a výhra v prvním kole zápasu já vs. ostruha! :D

A tím hned začneme, protože to je svým způsobem to nejzajímavější. Od listopadu bojuju s ostruhou, v lednu proběhla nějaká léčba, ale ta nezabrala, a občas to opravdu nebylo pěkné, nicméně chodila jsem i přes bolest... a pak jsem najednou zjistila, že už mě to vlastně nebolí. Sem tam mě v noze samozřejmě píchne, ale s tím, co jsem prožívala v lednu a únoru, se to absolutně nedá srovnávat. Klepu na dřevo a je mi jasné, že to zase přijde, protože ostruha je na celý život a je jen otázka, kdy se zase zanítí a začne bolet. Nyní jsem ale vděčná a děkuju svému tělu, že mě alespoň na čas zbavilo problému, který je pro mě jako noční můra, na chůzi jsem totiž absolutně a nevyléčitelně závislá. 

Březen, na Kosíř vlezem!

A ona zkušenost? Duben byl krásný, suchý a teplý, ale v květnu jsme si to celorepublikově vyžrali. Já jsem samozřejmě ráda, že prší, je to potřeba, ale když jde jedna fronta za druhou a že to nebyly žádné spršky, ale solidní slejváky... No, co s tím, tak vytáhnout pláštěnku na batoh, nabalit náhradní kalhoty a s deštníkem hurá na procházku. Protože kdybych čekala na dobu, kdy přestane pršet, tak bych nevylezla skoro nikdy. Takže trochu posilovačka vůle, brblání, že s deštníkem se nedají číst noviny, a čekání na sluníčko. O to víc jsem si pak těch pár nádherných květnových dní vážila.

Sjíždíme Moravu!

Na květen jsme měli naplánované čtyřdenní sjíždění Moravy, vyráželi jsme cca dvanáct hodin poté, co odvolali první povodňový stupeň. První den opravdu žádná sranda, voda valila jak blázen, k tomu velká zima a ještě začalo pršet... Ale další tři dny byly přenádherné a opět to byla parádní dovča, ze které jsem si kromě kupy zážitků odnesla hřejivý pocit, že nejsem z cukru, a pořádného bacila. Ale i tak to stál za to! :-) Více o vodě povídám tady.

Sněžnicové radovánky v Raxalpen

Ale zpátky k březnu. Vyrazili jsme letos poprvé s Kudrnou, na třídenní sněžnicový výlet do blízkých Raxů. Sněžnice jsem na nohách měla poprvé, ale sžila jsem se s nimi hned a upřímně mě oslovily mnohem víc než běžky a skialpy. Sešla se skvělá parta (s Kudrnou nelze jinak :-)), kromě průvodce byl Fridex jediný chlap. :D Počasí bylo zajímavé, sluníčko jsme sice taky zahlédli a dramatická zima nebyla, ale šíleně foukalo, v jednu chvíli jsem si připadala jak na himalájské expedici. :D Mimochodem jsme byli na vrcholu, který jsme před dvěma lety zdolali v létě ferratou. :-) 

Česká Třebová

V březnu jsem letos podruhé vyrazila s KČT Šternberk na výlet. Toulali jsme se mezi Českou Třebovou a Ústím nad Orlicí a vyšlo nám luxusní počasí. O cca tři dýny později jsme se šternberákama na dalším výšlapu zažili brutální sněhovou vánici, takže o intenzivní zážitky nebyla nouze. :D A i třetí výlet organizovaný stejnou bandou stál za to - v květnu jsem vyrazila na své třetí Jarní putování kolem Ecce Homo. Nejde se v partě, ale na pochodech je to tak, že se k vám vždy někdo přidá. Shodou náhod jsem prvních deset kilometrů mé třicítky povlávala za chlapíkem s padesátkovou ambicí (po větě "Ale normálně chodím i stovky" jsem chtěla utéct), pak jsem si dala pár sólo kilometříků, ztratila se, zase se našla (takže v závěru jsem měla v nožkách mnohem víc) a do cíle došlapala s kamarády a dalším náhodně potkaným turistou. Co vám mám povídat, zase to bylo boží. :-)

Duben, za kamna vlezem... má to přísloví něco do sebe :D

Ještě tematicky zůstaňme u výšlapů, protože kromě organizovaných pochodů jsem výletovala i sama. Samozřejmě jsem byla na Kosíři (držím cíl navštívit jej jednou za měsíc) a rovněž jsem konečně pokročila s mým projektem Koruna Česka - vylézt na nejvyšší vrchol všech českých pohoří. A zvládla jsem zdolat hned dvě hory - krásný Kelčský Javorník, kde mě dostala nádherná, navíc volně přístupná rozhledna s výhledem na malebné Hostýnské vrchy, a Velkou Javořinu, vládkyni Bílých Karpat. A absolutně netuším, jak to tam vypadá a jaký je výhled - ten den byl totiž mimořádně ošklivý, celou dobu jsme šli v mlze a vrchol skoro ani nenašli. :D Ale přece jen jsme měli štěstí - začalo pršet přesně ve chvíli, kdy jsme sedli do auta na zpáteční cestu. Víc než kdy jindy platilo přísloví, že každé počasí má své kouzlo. :-)

Kurňa, kde je vrchol? To bude asi tato tyčka, ne?!

Po dlouhatánské době jsem taky byla na autovýlěte - 8. května jsme s přáteli vyrazili do Opavy a okolí. Navštívili jsme Slezskou Hartu, nádherné arboretum, v opavských ulicích jsem si zavzpomínala na vysokoškolská léta, prošli se v areálu zámku Raduň a to nejlepší přišlo v závěru - parádní zřícenina hradu Vikštejn. Jo, občas je fajn nechat nohy odpočívat a povozit se. :-)

Z Opavy a okolí jsme si odnesli pestré zážiky

A kolo! Po x letech jsme prvního května vyjeli na akci Bílý kámen - do jinak nepřístupného vojenského újezdu. Kromě jedné kraťoučké, asi patnáctikilometrové projížďky jsem na kole seděla naposled někdy v září, ale kupodivu se jelo velmi dobře. Nakonec z toho bylo asi 83 kilometrů, a pěkně pestrých - pětikilometrový kopec, kostky, tankodrom (doslova, jsme přece u vojáků :-)) plný bahna, kde se nedalo jet, brody - pěkně ponožky dolů a do vody provézt kolo...

Vody se nebojíme!

Ani letos jsem pak nevynechala Svět knihy, po mnoha letech jsem se ale účastnila jako běžný návštěvník a parádně si to užila. I když jsem nakonec asi tři hodiny zase prodávala, ráda jsem epošákům pomohla, a když to dělá člověk jednou za rok, je to zábava. :-) Z naplánovaných doprovodných pořadů jaksi sešlo, za to jsem se setkala s kupou známých a výborně se bavila. Příští rok samozřejmě zase!

 S mým oblíbeným spisovatelm thrillerů Timem Weaverem

A na závěr jsem si nechala velikonoční cestu do Lisabonu. V ryze letních teplotách jsem si prošli město, absolvovali vyjížďku lodí, navštívili nejzápadnější bod kontinentální Evropy, ochutnali místní speciality, prozkoumali nádherný zámek v historickém městečku Sintra, toulali se v botanických zahradách plných palem, smočili nohy v oceánu... A taky se v potu tváře naučili rozumět složitému systému placení MHD, zjistili, že portugalština fakt není podobná španělštině a statečně vydrželi cca 40 hodin vzhůru - holt odlety letadla se neřídí komfortem pasažérů a na sedačkách pražského letiště se fakt spát nedá. :D 

Na koupání nebyl čas, ale co se týče teploty, klidně bych tam vlezla, byl to Havaj B-)

A jaké jste měli jaro vy? :-)