Ještě není ani konec července a já už za sebou mám tři excelentní dovolené. Po červnovém báječném víkendu v rakouském Gesäuse a skvělém dvoudenním výsadku do Českého středohoří jsem počátkem prvního prázdninového měsíce strávila sedm sólo dní ve Vysokých Tatrách, další týden se pokusila v takřka zimních podmínkách vyšplhat na horu Weißspitz (3 300 m n. m.) a o pár dní později túrovala po potřežních kopečcích a cachtala se v Jadranu. Ale nejprve o mém velkém slovenském dobrodružství!
Vzhledem k nepoměru mé a Fridexovy dovolené jsem přemýšlela, kam vyrazím sama. Z nabídky cestovek mě nic nezaujalo, respektive s jednou vyjedu až závěrem srpna, a do spolucestování s neznámými lidmi se mi moc nechtělo. A pak mě napadlo - můžu přece do Tater! Přesněji do Vysokých, kam se dá pohodlně přicestovat vlakem (protože sama za volant zbytečně nesedám), spát v kempu a kde jsou mraky možností pro dobré i horší počasí. Půjčila jsem si mapu, našla nocležiště, objednala si online síťový lístek na místní dopravu, nakoupila něco zásob a v neděli 5. 7. v deset dopoledne nastupovala v Olomouci do RegioJetu, který mě o zhruba čtyři a půl hodiny později vysypal na nádraží Poprad-Tatry.
Tatry z popradského autobusového nádraží
Odtud jsem se autobusem přesunula do Staré lesné, kde jsem si našla kemp. Byl necelý kilometr od zastávky místní električky, kterou se dá pohodlně přibližovat k výchozím místům túr. Ty jsem naplánované neměla, respektive jen zběžně, připravená řídit se počasím a mým aktuálním stavem. Do Tater jsem totiž odjížděla se zatejpovanou nohou v ortéze - v červnu jsem si v Rakousku namohla koleno, a ačkoliv ty největší problémy odezněly, stále to nebylo tip top. Takže jsem vůbec nevěděla, kam mě to pustí, a taky jsem uvažovala, jestli jsem schopná zvládnout každý den cca osmi až desetihodinovou túru s více než kilometrovým převýšením. Dva tři dny jasně, ale já chtěla jet domů až další víkend.
Vstávat a usínat s Lomničákem za zády, co víc si přát?
No a víte, jak to nakonec dopadlo? Přálo koleno, počasí i moje z Alp vytrénovaná fyzička. Takže jsem opravdu zvládla v pěti dnech pět poměrně náročných túr. V pondělí jsem vyrazila již brzy po šesté na vrchol Velká Svišťovka (2 038 m n. m.). Eletričkou jsem se přesunula do Tatranské Lomnice, vyškrábla se na Skalnaté pleso, což mi dalo zabrat, už takhle po ránu bylo vedro a na tom, že si člověk na zátěž postupně zvykne, je hodně pravdy - první dny bolí skoro vždycky. Od plesa pak typickým skalnatým chodníčkem do sedla pod Svišťovkou a pak malou odbočkou až nahoru. Sousední Lomnický štít jako obvykle přitahoval mraky, takže bylo houby vidět a turisti, které jsem potkala, se tak divili, proč jdu až na vrchol. Ale mně to vůbec nevadí, výhledy jsou fajn, ale jde mi především o to, dostat se na nejvyšší bod, zvláště když to byl takový kousíček. A nakonec jsem se i pokochala, mraky se roztáhly a nabídly výhled na další dílčí cíl mé cesty - Zelené pleso.
Chata pri Zelenom plese
Sestup byl docela strmý, ale krátký, na přelidněné chatě jsem si dala odměnu - kafe a štrúdl a vyrazila na záverečnou tříhodinovku do Tatranské Lomnice. Počasí se vybralo, takže jsem se pořád otáčela jak holub na báni a kochala se, celá cesta vedla po pohodlném chodníku, ale i tak to byl poměrně dlouhý sestup. Nicméně dole ve tři hodiny, relax v krásném městském parčíku a nakonec jsem až do kempu dopravila po svých. Cca 25 kilometrů, převýšení zhruba 1242 metrů.
Tatranská magistrála kousek za Sliezským domem
V noci na úterý se ochladilo a přešla malá studená fronta. Pršet mělo přestat až během dopoledne, takže jsem se chtěla jet koupat do Tatranské Lomnice a odpoledne si udělat procházku k vodopádům Studeného potoka. Jenže bazén otevíral až v deset, já se klasicky vzbudila po šesté, dvě hodiny si za zvuků ustávajícího deště ve stanu četla, a před devátou, když pršet přestalo úplně, jsem rozložila mapu a bleskurychle změnila plány. Električkou jsem sjela do Starého smokovce, vyšplhala na tatranskou magistrálu, trasu protínající víceméně po vrstevnici pod vrcholy celé pohoří, a vyrazila na dle mých představ pohodovou cestu k Popradskému plesu. Cha! Nakonec to bylo jen o pár stovek metrů méně než v pondělí a převýšení dokonce vyšší - zhruba 1378 metrů. Spíš než o počáteční výstup na magistrálu šlo o drobná stoupání a klesání po cestě. A taky jsem vyrážela dost pozdě a ze Štrbského plesa vyrážela električkou až po šesté - v kempu jsem byla tedy až před osmou. Ale byl to fajn výlet, v hotelu Sliezský dom jsem objevila nádherný bufet s báječnou kapustnicou, u Popradského plesa si zašla ještě na symbolický hřbitov obětí hor a i sestup lesem ke Štrbskému plesu byl příjemný.
Z tatranské magistrály
Ve středu bylo stále chladno, ale déšť už přijít neměl, takže jsem vyrazila na první z hřebů mé dovolené - Bystré sedlo, které už vyžadovalo drobné lezeníčko a nějaký ten řetěz. Ze Staré lesné jsem električkou po šesté vyjela na Štrbské pleso a vydala se kolem vodopádu Skok k sedlu. Jak bylo brzo, bylo na cestě málo lidí, což bylo skvělé, nad vodopádem sem tam zakrákala vrána, jinak božský klid. Jako zkušený ferratista :-) jsem s překonáním samotného sedla neměla problém, naopak - dlouhé pochoďáky mě ubíjí, ale náročný terén je zábavný a rychleji ubírá výškové metry. Až jsem měla na druhé straně potřebu zvolat - a to bylo všechno? :D A protože jsem vyrážela brzo a túra byla kratší než dvě předchozí (cca 17 kilometrů a 1 242 výškových metrů), byla jsem již v poledne na Chatě pod Soliskom, hodinu od cíle - Štrbského plesa. Takže jsem chvilku relaxovala u kapučína a horkých švestek a pak si ještě vyšlápla na blízký vrchol Predné Solisko, abych si užila nádherné výhledy na mou dnešní trasu i nějaké ty davy - na chatu vede lanovka a hora je obecně kousek od města, takže sem proudí zástupy méně zdatných turistů a rodin s malými dětmi.
Bystré sedlo
Čtvrtek mělo být počasí zase trošku nestabilnější a stále bylo poměrně chladno, navíc jsem se chystala na páteční vyvrcholení celé dovči - parádní trek přes sedlo Prielom, takže jsem se rozhodla trochu brzdit a vyrazila na Téryho chatu - a zase zpátky. Z chaty se totiž dá pokračovat přes Priečné sedlo na Zbojnickou chatu, ale je to šíleně dlouhá túra, takže jsem usoudila, že to úplně nepotřebuju a pošetřím síly. A bylo to i tak zajímavé - předpověď hlásila celý den polojasno, ale prakticky až na chatu jsem šla v husté mlze, z které navíc první dvě hodiny něco trochu padalo, takže jsem poprvé a naštěstí naposled vytáhla nepromokavé kalhoty. Nahoře trochu zafoukalo, na deset vteřin se ukázaly okolní štíty, pak zase nic a za minutu znova, zajímavá podívaná. :-) Dolů jsem scházela stejnou cestou, jen úplný závěr jsem zvolila jiný a místo do Tatranské lesné, z níž jsem vycházela, jsem zamířila delší trasou do Tatranské lomnice. A zase mě ten dlouhý pochoďák zničil skoro víc než celá Svišťovka s Bystrým sedlem dohromady. :-) Cca 22 km a 1 137 výškových metrů.
U Téryho chaty
V pátek teplota vystoupala opět na letní teploty a celý den mělo být krásně slunečno, takže jsem si přivstala a vyrazila na již zmíněný zlatý hřeb - sedlo Prielom. Zde a na Bystrém sedle jsem nikdy nebyla, ale měla jsem nastudováno, že kromě řetězů mě čekají i nějaké ty kramle, z běžných turistických cest jde zřejmě o nejnáročnější túru slovenské části Vysokých Tater. Ale asi věc názoru, takové Rysy taky nejsou úplně snadné...
Vrchol Východná vysoká (2 429 m n. m.) - nejvyšší vrchol mé dovolené
Trek jsem zahájila v Tatranské Poliance, z níž vedla nejkratší cesta na již navštívený Sliezský dom, kde jsem si v automatu dala guaranové kafe - kolik v něm bylo rostlinky doopravdy, netuším, každopádně chutnala trochu jinak než normální káva. :D A pak už kolem Velického vodopádu vzhůru k sedlu. Tady nastal vtipný moment - jak jsem věděla, že budou kramle, po překonání Polského hřebene, kde tyto šplhací pomůcky byly, jsem myslela, že už mám Prielom za sebou. A tak jsem si vesele vyskotačila na bonusový vrchol Východná Vysoká, který jsem kvůli časové náročnosti do túry vůbech nechtěla zařadit. A jak jsem tak z vrcholu koukala na Zbojnickou chatu, na kterou jsem měla dojít, došlo mi, že mě Prielom teprve čeká, protože jinak než přes hradbu hor se k ní dostat nedalo. Musela jsem zase kus dolů sestoupit a pak opět nahoru, ale samozřejmě bylo sedlo úplně v pohodě, zábavné kramle, něco řetězů a na druhé straně krapet nepříjemné suťovisko a už jsem byla na Zbojnické. Sestoupila jsem do Starého Smokovce, udělala si pauzu v cukráně se zhruba 20 kilometry v nohách a 1 381 překonanými metry zamířila do kempu na poslední noc...
Prielom
A noc to byla velmi krátká - budík 3.50, abych stihla sbalit stan, protože už v 5:15 mi jela električka do Starého Smokovce, kde jsem přesedla na vlak do Popravdu a před sedmou už uháněla do Česka. Byla to báječná dovolená, která vrchovatě překonala veškeré mé představy. Tušila jsem, že pokud vyjde počasí a noha vydrží, bude to super, ale já navíc zvládla pět plnohodnotných túr a na konci každého dne byla sice unavená, ale zdaleka ne vyřízená - mé ego polechtalo vědomí, že se všechny mé procházky a aktivní dovolené vyplácí. Naopak jsem byla z Alp připravená na větší hory, se vším respektem mi Tatry přišly trošku malé :-). Ale pokaždé dále a výš - to u mě vůbec neplatí, naopak jsem se moc ráda vrátila do hor, kde jsem jako dítě trávila každé prázdniny. A navíc jsem měla radost, že jsem se o sebe zvládla postarat sama - poprvé jsem byla na sólo dovolené (když nepočítám dovolené s cestovkou), stan mi neodfoukl vítr, karimatku jsem si nafoukla kvalitně, dobře jsem si uvařila na snídaně i večeře, v horách jsem se neztratila, túry vzhledem k počasí a času správně naplánovala a ani na vteřinu jsem nezapochybovala, jestli byl nápad vyjet sama správný. Byl! A Tatry mě rozhodně neviděly naposled! ;-)
Pápá, Tatry!
Mí FB přátelé se mohou podívat na kompletní fotogalerii
2025 ©