Ještě v březnu jsem suverénně prohlašovala, že vůbec nevadí, když se neotevřou hranice, aspoň si odmažeme dávný dluh poznat Krušné hory, České Švýcarsko a možná si vyzkoušíme i první českou ferratu. Ale jaksi jsem zapomněla na mou závislost na vysokých horách, která se postupem času stávala k nevydržení, takže když se oznámilo datum 15. června jako den otevření hranic s Rakouskem, byla jsem odhodlaná hned první víkend skočit do auta a jet. Kamkoliv. A dnes je teprve 12. a já už mám první letošní vysokohorské dobrodružství za sebou!
Ve středu 3. 6. otevřely na více než 48 hodin Slovensko a náš původní plán - třídenní výlet do Jizerských hor - padl ve prospěch Nízkých Tater. Naplánovala jsem parádní dvoudenní trek s legálním přespáním ve volné přírodě a případný bonusový výšlap na nejvyšší vrchol Ďumbier. Ve čtvrtek ale bylo všechno jinak - Rakušané otevřeli bez omezení hranice a tamtamy hlásily, že z české strany to už je jen formalitka. Nechtěla jsem měnit plány a zuby nehty se držela těch Tater, ale v pátek ráno jsem došla do práce, mrkla na zprávy, ujistila se, že od poledne všechny policejní hlídky z hranic odjíždějí, a uvědomila si, že už za pár hodin můžu vidět moje milované Alpy! Nebylo co řešit - honem nahlásit půlden dovolené, bleskurychle mrknout na mapy, najít kemp, naklikat nějaké trasy, online zajistit pojištění nás i auta, domluvit krmení koček, proměnit eura a koupit známku a ve čtyři už jsme seděli za volantem a tradá!
Ten oranžový prcek je náš
Vybrali jsme si nádherný kout Rakouska, národní park Gosäuse, od Olomouce vzdálený asi čtyři a půl hodiny. V maličké obci Gstatterboden jsme našli parádní kemp přímo na břechu Enns, obklopený mnoha lákavými cíli, ke kterým se ani nemuselo popojíždět autem. Přijeli jsme okolo desáté a za svitu čelovek jsme na totálně mokrou louku od rosy postavili náš ultramaličký a ultralehký přechodový stan, který jsme si chtěli vyzkoušet. Bylo to rychlé a jednoduché, až na to, že jsme si na okamžik mysleli, že chybí kolíky - než jsme si uvědomili, že ve snaze ušetřit co nejvíc gramů se musí podlážka i tropiko upevňovat jedním. Ve stanu jsme se vyspali dobře, pro dva lidi je zcela dostačující, ačkoliv to chtělo trošku akrobacie při vstupu i výstupu a problém nastane, až do něj budem na treku muset kromě nás narvat i všechny věci. :D
100% láska!
Grosser Buchstein - Poctivá dvoutisícovka s ferratou
V sobotu jsme se probudili do nádherného rána a mohli si tak bez obav vybrat, kam se vydáme. Nakonec jsme zvolili jednu ze dvou nejnáročnějších variant - vrchol Grosser Buchstein (2224 m n. m.), který byl od kempu vzdálený cca 5 hodin chůze a na překonání čekalo zhruba 1700 výškových metrů. V téměř 1600 metrech nás čekala chata, kde jsme si dali první kafe (balení na rychlo odnesla zapomenutá káva a čaj) a netradičně i colu - tu piju tak dvakrát ročně, a jedině na podobných výšlapech, kdy cítím, že potřebuju rychlé cukry. A ač na chatu vedl poměrně pohodlný chodník, překonali jsme takřka jeden výškový kilometr a bylo trochu znát, že je to náš první letošní alpský trek.
Trocha závěrečného lezení
A od chaty to začalo - túra byla označená černým kolečkem, což značí nejvyšší náročnost, především z hlediska terénu. Zhruba hodinu a půl jsme se škrábali dalších pět set výškových metrů, než jsme se konečně dostali k rozcestníku, který nám dával možnost vybrat si, jak zdoláme poslední část - buď béčkovou, tedy relativně snadnou ferratou, anebo po klasické vysokohorské stezce. Sbalili jsme si do batohu feraťáky, takže jsme zvolili lana, a dobře jsme udělali - na rozjezd sezony bezbolestná ferrata, na níž se snadno nabíraly závěrečné výškové metry. A pak už jen pár desítek metrů po plochém hřebínku a už jsme byli u vrcholového kříže.
Tohle se neokouká
Fascinující na celém víkendu bylo, že jsme nepotkali moc turistů a my byli jediní cizinci. Asi se projevila korona, anebo možná tyto kopce až tak populární nejsou, každopádně jsme na vrcholu potkali jen jednu dvojici. Poobědvali jsme a vyrazili na cestu dolů klasickou stezkou. Byla terénově dost náročná, a hlavně nás - kvůli brzkému létu - čekalo pár sněhových polí, kde bychom ocenili i mačky. Naštěstí byly prošlapané a s pomocí hůlek jsme se bez problémů dostali na druhou stranu. Od rozcestníku k ferratě jsme se pak vraceli již stejnou cestou, u chaty chvilku piknikovali a pak už jen krájeli jeden výškový metr za druhým.
Do kempu jsme dorazili před šestou po zhruba devíti výživných hodinách - byla to opravdu poctivá vysokohorská túra se vším všudy.
První část nedělního výletu vedla příjemným lesem
Tamischbachturm - vrchol na rozloučenou
V neděli měly odpoledne přijít bouřky, tak jsme se rozhodli vyrazit na kratší a méně náročnou túru (především díky snazšímu terénu, převýšení přes 1500 metrů dalo zabrat) a řekli si, že kam dojdeme, tam dojdeme, a jakmile uvidíme nebezpečné mraky, otočíme to a budeme upalovat zpátky. Nakonec se nám podařilo dojít až na vrchol a zpět jsme šli částečně jinou stezkou a kvůli malému bloudění si dokonce cestu prodloužili. Byla to krásná túra na zatravněný hřeben, výškové metry jsme nastoupali v jednom prudkém stoupání, od chaty (kde jsme si tentokrát kromě kávy vychutnali i koláč) vedl na vrchol pohodlný chodník a i sestup byl poměrně snadný, jakmile jsme zdolali pár set výškových metrů, dostali jsme se na širokou stezku a pozvolna na ní doklouzali až k autu. Zpět do Česka jsme vyrazili po třetí hodině a po necelé půl hodině cesty začalo pršet, ještě jsme stihli dojet k McDonaldovi a přišla brutální bouřka s kroupami, takže jsme měli neskutečné štěstí. Až na trochu deště téměř celá zpáteční cesta proběhla v pohodě, jen v Prostějově, zhruba čtvrt hodiny od domova, nás dostihla bouřka, která nás uvěznila v autě před barákem, kde jsme čekali na okno se slabším deštěm, abychom nebyli hned na kost promočení.
Vrcholový kříž
Byl to báječný víkend, který mou touhu po Alpách zdaleka neuspokojil, spíš mě rozmlsal, takže máme rozplánovaných plno dalších výletů a i do tohoto koutku Rakouska se určitě vrátíme, je toho ještě hodně co objevovat.
2025 ©