Vzdušné cesty v Hohe Wandu aneb Pryč s traumaty!

Protože ferrat není nikdy dost, vyrazili jsme na víkend do přírodního parku Hohe Wand. Krásné počasí nám umožnilo pokořit jednu ze zdejších zajištěných cest, pořádně prozkoumat místní lesní stezičky a užít si pohodové tábornické večery s vyhlídkou na působivý skalní masiv. A jako bonus v neděli ferrata vedoucí na zříceninu!

Jako inspiraci nám sloužil článek na NejlepsiFerraty.cz. Loni jsme díky tomuto webu vyrazili do RaxAlpen, seznámit s ferraty Fridexovu maminku a tetu. Letos byl čas poskočit o úroveň výš! Ne z hlediska nadmořské výšky - Hohe Wand nejsou velehory, pohybovali jsme se v necelém kilometru, ale obtížnost ferrat už byla někde trošku jinde.

V pátek konec pracovní doby v jedenáct, honem vypůjčit ferratové sety, doma dobalit poslední maličkosti a v jednu vyrážíme pro zbytek posádky a pak už rovnou na jih. Tentokrát kupujeme kromě rakouské i českou dálniční známku a máme docela štěstí, až na úsek okolo Novomlýnských nádrží, kde už řadu týdnů dopravu řídí semafor. Rakouské dálnice samozřejmě parádička, a tak do kempu dorážíme v krásném podvečerním čase. Hlavu nám zamotá výběr místa pro stan - rovné plochy jsou zabrané, prostoru tu moc není. Nakonec volíme docela slušný plac, a vtipné je, že jsme si ráno všimli sousední louky, která nabízela pro stany spoustu krásných míst. Nebyli jsme si jistí, jestli patří ke kempu, ale stany z ní nezmizely, takže asi jo. :-) Tak příště!

Ráno se probouzíme do nádherného dne, balíme si nezbytnosti a vyrážíme na ferratu. Přesněji - hledat ferratu. Článek popisoval příjezd autem, ale z mapy čteme, že by to mělo být tak pět kilometrů, takže volíme vlastní nohy. Je to docela dobrodružné, pohybujeme se těsně vedle skalního masivu, který snad na každém metru čtverečním láká ke zlezení. Ale my zatím potřebujeme ta fixní železa. :-)

K ferratě nakonec úspěšně dorážíme, stejně jako chumel dalších lezců - sobota, krásné počasí a dobrá dostupnost dělá z poměrně nové cesty Gebirgsvereins Klettersteig skoro Václavák. Ale není to tak dramatické, trávíme na ní jen asi o půlhodinku déle, než je obvyklý čas. Během hodiny a půl si užíváme solidního lezení (obtížnost D je zasloužená) plného takřka kolmých stěn s minimálním množstvím umělých stupů. Skála je dost členitá, tak to není takový hardcore jako Cesare Piazzeta v Dolomitech, ale přesto člověk (nebo aspoň já :D) často leze jak po hromosvodu, paže dostávají zabrat. Je tu nádherný krátký mostek, který vypadá, jako kdyby někdo horizontálně položil provazový žebřík a nad něj natáhl lano na držení. A pak ještě nějaká ta příkrá stěna, jeden převis a už jsme nahoře. 

Teď je čas osvětlit druhou část nadpisu tohoto článku. O mém šíleném zážitku z Dolomit jsem žvanila už snad stokrát, ale pokud jste náhodou nebyli mezi adresáty, můžete si o tom přečíst tady - odstavec o Cesare Piazzeta. Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla - nezanevřela jsem na lezení a hned druhý den vyrazila na další ferratu. Ale psychické trauma mi z ní udělalo takové malé peklíčko a i na dalších cestách (i za téměř tři měsíce) se mi občas poměrně dost klepala bezdůvodně kolena. I letos ve Švýcarsku mi začala hlava trochu bláznit, ale už to bylo mnohem lepší, a teď v Hohe Wandu jsem si při odpočinku na odsedce (opíráte se nohami o kolmou skálu a pod sebou šupec dolů) říkala - co šílím? Mám silné ruce, které mě na laně udrží, můžu se spolehnout na podrážky a výšek se přece nebojím. Takže ač to byla ferrata dost silově náročná a expozičně taky zajímavá, byla jsem celou dobu v nádherném klidu! Nechci to zakřiknout, může se stát leccos a respekt k mému lezení (bez ohledu na obtížnost) vždy patří, ale - je to za mnou!

Nahoře nemohlo chybět vrcholové kafe a jablečný štrůdl (jako vždy v rakouských Alpách, v italských si dávám Bombardino a ve Švýcarsku rebarborový koláč :D) a pak už následovala krásná procházka po vršku masivu s nádhernými výhledy. Došli jsme až k atrakci Sky Walk - plošině nad skálou, která nabízí výhled do působivé hloubky pod nohama. Pro nás ferraťáky žádný problém, ale ostatní návštěvníci se občas drželi zábradlí trochu křečovitě. :-) 

Při cestě dolů jsme se trochu zamotali, našlapali o nějaký ten kilometr víc, než jsme chtěli, ale nakonec se úspěšně dostali přes miniferratku bez nutnosti používat vybavení až do kempu. 

Nedělní den nabídl opět azurové nebe, navíc nepadala rosa, takže jsme podruhé za sebou balili suchý stan, juch! A vyrazili kousek na jih, kde se těsně u dálnice nachází vyhlášená ferrata Pittentaler Klettersteig. Obtížnost C/D a časová náročnost zhruba půlhodinka odpovídala - nebylo to žádné odpočinkové lezení a zase jsme si docela zaposilovali. Navíc se cesta nachází na působivé skále, zdálky vypadají ferraťáci jako horolezci. Potkali jsme tu pár Čechů a taky magora, který lezl domů jen s prsákem! Nahoře nás čekala zřícenina Tureckého hradu a kříž. Udělali jsme pár fotek a vyrazili dolů, osvěžit se v potoce, přebalit věci a pak už domů.

V Hohe Wandu jsme rozhodně nebyli naposled! Čekají nás tu ještě dvě zajímavé ferraty, z nichž je jedna opravdovou výzvou - éčková HTL Steig!

Na víc fotek se můžete kouknout tady.

Má další ferratová dobrodružství - Dolomity, Ennstalské Alpy, Švýcarsko, Solná komora.