Myšlenky

Můj rok 2020 byl i přes trable s koronavirem skvělý. S velkou vděčností a pokorou přijímám, že mě pandemie zatím nijak nezasáhla, alespoň v ničem důležitém. Cestovatelská sezona se nadmíru vydařila, zvlášť když jsme v květnu plánovali dovolenou maximálně v Krušných horách. Ale především se mi na jaře naprosto nečekaně vyřešil zdravotní problém, se kterým si žádný doktor nevěděl rady.  číst dál

Nejsem z těch, co přijdou k lékaři s větou "tak mě tady máte a teď mě vyléčte", naopak se snažím být co nejaktivnější, což nabývá na důležitosti zejména při řešení mých vleklých problémů s nohama. Ale je hrozně smutné, že vlastně žádný odborník (kromě ortopedů jsem vyzkoušela i fyzioterapeuty), ke kterému jsem v rámci snahy zachovat si funkční dolní končetiny zamířila, se na mě nepodíval komplexně, neupozornil mě na další úskalí a problémy, které třeba v té době ještě nebyly aktuální, ale už letmým okem profesionála (tedy ne mým) byly naprosto zřejmé... číst dál

Zdravotních trablů, hormonální poruchou počínaje a patní ostruhou zdaleka nekonče, mám dost, ale (mohutné bouchání do dřeva) klasické nemoci typu chřipka, angína, záněty průdušek se mi naštěstí vyhýbají. Přičítám to hlavně silné imunitě vybudované kombinací (povětšinou) zdravé stravy, dostatku pohybu na čerstvém vzduchu (sice hlavně městském, ale pořád lepší než být zavřená vevnitř), výrazné eliminace stresu a s tím související sebelásce - tedy že si hojně dopřávám to, co mě baví. Ale občas nějaké to nachlazeníčko přijde. A já se teprve nedávno naučila "nenadávat" svému tělu, cože mi to tropí, a už se neděsím toho zpomalit, necvičit, nešílet, že se mi roztečou za pár dní svaly a spadne kondice zpět k bodu mrazu, a dopřát si odpočinek a klid. číst dál

Stejně jako rok 2017 byl i ten (stále ještě) letošní skvělý. Snad jen méně divoký, ale zážitky napěchovaný až po okraj. O každém z nich bych mohla napsat celý esej, ale učetli (případně unudili) byste se k smrti, a tak jen výběrově a letem světem. A že těch dvanáct měsíců stálo za to prožít! číst dál

Před více než dvěma lety jsem tu psala článek o tom, bez čeho můžu žít, a to platí víceméně dosud. Ale bez čeho naopak žít nemůžu? Hor, respektive přírody, pohybu (hlavně chůze), čtení (knížek, časopisů, novin a klidně i reklamních letáků :D), práce (a opravdu tím myslím zaměstnání, které mě živí) a kvalitního jídla. číst dál

Díky perfektnímu zázemí jsem byla vášnivou cestovatelkou odmalička. Oba rodiče učitlé, to se to v létě cestovalo! Projela jsem takřka celou Evropu a navštívila Egypt, zažila typicky "válecí" dovolené i superakční třítýdenní cesty se stanem a konzervami. Během dospívání jsem trošku ubrala plyn, abych to v současnosti roztočila na plné obrázky. Jen z pláží a měst jsem se přesunula do přírody a hlavně - na hory! číst dál

Chodím na kurz osobního rozvoje a jedním z úkolů bylo zavést si buzer-lístek - stanovit si pár věcí, které bych rád dělal, ale moc mi to nejde, a poctivě každý den vyplňovat, jestli se mi to daří, nebo ne. Jeden návyk jsem měla hned, ale ty další mi daly zabrat. Ne jejich plnění, ale vymýšlení. :D Ne, že bych byla ideální, ale mám štěstí, že jsem si vypěstovala během života takřka železnou vůli... anebo nezvládám dostatečnou míru sebereflexe. :D číst dál

Po bláznivé zimě a jaru jsem se rozhodla, že nechám svůj život zase trochu volně plynout a zbytečně se do ničeho netlačit. A to i přesto, že jsem ke všem změnám, provedeným na přelomu roku, přistupovala s nejlepším svědomím a vědomím a byla přesvědčená, že jsou 100% pozitivní a pomůžou mi... číst dál

Se sebevědomím jsem nikdy problém neměla, snad jen kdysi, na základce, ale studium střední v Brně a bydlení na intru změnilo mnohé - dobrým směrem. Stal se ze mě pozitivní člověk, který by šel nejlépe charakterizovat jako introvertní extrovert. Byla jsem ráda sama, ale současně jsem potřebovala společnost. Po dvacítce by sice na mě ještě někdo nějaké to polínko zlomil, ale v průběhu let a nabíráním zkušeností (zejména těch pracovních) rostla i má asertivita - jsem stále tolerantní a chápavý člověk, ale jen tak něco si už líbit nenechám a dovedu se ozvat. A ve společnosti (i neznámých) lidí se pohybuju jako ryba ve vodě. číst dál

Bývala jsem sova, která dokázala vstát před dvanáctou a dělalo jí hrozný problém vylézt z postele tak, aby stihla autobus v půl šesté... Pak jsem začala pracovat a velmi rychle si zvykla, že budík zvoní v 6:15. Ale o víkendu jsem pořád dokázala vyspávat. No a pak se ve mně přeply biorytmy a já zjistila, že nejlépe se mi zahajuje den pěkně v klídku a pohodičce, a tak jsem si přetočila budík na půl šestou. Většinou se budím ještě před jeho zazvoněním, a jak jsem začala chodit spát dříve i o víkendu, tak vyskakuju z postele v šest i v neděli.  číst dál

Řidičák jsem si udělala v 18, napoprvé, a byla jsem asi spíš výjimka v tom, že jsem doma byla doslova nucena řídit. Ideálně sama. Ať se to naučím. Takže tři týdny od získání papírů jsem drandila po německé dálnici, zleva zprava auta svíštící si to 180tkou, s tátou spokojeně pochrupkávajícím na zadním sedadle. Od té doby jsem najezdila tisíce a tisíce kilometrů, něco "vytunila" takřka k dokonalosti, něco úplně zapomněla, a ačkoliv se ani náhodou nepovažuju za skvělého řidiče, musím zaklepat, že zatím jsem jen dvakrát odřela auto o stěnu garáže a jednou v plné rychlosti napálila na přehlédnutý obrubník. Hlavně se však (prý) se mnou lidi v autě cítí bezpečně! číst dál

Jsem velký odpůrce předsudků a bojovník za plnění si snů bez ohledu na myšlenky "co by tomu řeklo okolí". Ano, ano, budu mluvit opět o housličkách, na které se od konce října snažím tak nějak naučit vrzat. Nejde mi to, je to příšerně těžké (ale ne víc, než jsem čekala), ale malilinkaté krůčky vpřed přece jen činím, a protože to dělám čistě pro radost a nestanovuju si šílené cíle, baví mě to. Prostě hraju! číst dál

V roce 2017 jsem si rozhodla plnit své sny. Ne, že bych to dřív nedělala. Ale s vědomím, že život je fakt krátký a člověk neví hodiny, jsem se rozhodla zbytečně neotálet, překonat své obavy, nakouknout z komfortní zóny a začít pracovat na tom, co mě dlouhodobě trápí. A dařilo se mi to skvěle! číst dál

Americká producentka a scenáristka Shonda Rhimes nebyla spokojená se svým životem, a tak se rozhodla po jeden rok odpovídat ANO. I na věci, kterých se vždy obávala. Překonala sama sebe a stala se z ní šťastnější, sebevědomější žena. A napsala o tom knihu Year of yes. Na to, abych přijímala všechny výzvy, nemám (respektive ani nechci), ale jedním z mých předsevzetí na letošní rok je více vystupovat ze své komfortní zóny, otevírat se novým zážitkům a zkoušet věci, které by mi dřív ani nepřišly na mysl. Protože jsem přesvědčená, že to člověka nesmírně obohacuje. číst dál

Ani desetistupňový mráz mě neodradil od procházky. Obula jsem si sněhule, péřovku, nos schovala do šály a vyrazila na svůj tradiční okruh na okraj města, kolem řeky a zpátky domů. A protože byla zima a tma, nevzala jsem s sebou knížku, ale jen si tak přemýšlela... číst dál