A to už je opravdu konec...?

Tak je to za mnou. Došla jsem ke svému happyendu, splnila si sen - od středy je ze mě Mgr. Státnicemi jsem prošla jak nůž máslem, ačkoliv lehčí než na bakaláři, jak nám bylo z různých stran slibováno, rozhdodně nebyly. Dostavila se úleva, ale také hrozná únava a na euforii? Na tu pořád čekám.

Pekelný rok

Byl to opravdu pekelný rok. Na podzim jsem plná nadšení začala psát diplomku, jenže velmi brzy mi pár věcí došlo a já zjistla, že to taková sranda, jak jsem si myslela, nebude. A proto jsem již v prosinci rozhlašovala, že si určitě budu odkládat. Ještě před Vánocemi, chápete to? Já prostě na všechno potřebuju hodně času, jak na psaní, tak na učení. Začít psát diplomku až třeba v březnu? Neexistuje. Začít se učit na státnice tři týdny před nimi? Neexistuje. Atd. Zimním zkouškovým jsem prošla v pohodě a vyhlížela jaro, které mi vlije do žil energii a chuť tu proklatou práci dokončit. Jaro přišlo a bylo krásné, ale má přání se nenaplnila. Ve chvílích největšího zmaru jsem se proklínala, že jsem vůbec na navazující šla. Ale ani na okamžik jsem neuvažovala o tom, že bych třeba nedokončila. Kromě té diplomky mě škola nijak neničila, navíc co začnu, to se vždycky snažím dokončit. Bylo by mi strašně líto té energie, dnů dovolené a peněz, které jsem do školy za ty roky investovala. Plus bych se asi zbláznila závistí, kdybych své spolužáky viděla na fotkách z promoce. :-)

Zakousnout se a vytrvat...

Letní zkouškové bylo opět v pohodě, všechny zkoušky jsem měla splněné do konce dubna, s výborným výsledkem. Spolužáci v té době měli již odevzdané diplomky a začínali se učit na státnice. A já si po cestě z poslední zkoušky uvědomila, že chci taky. Taky chci školu dokončit. Taky chci odevzdat diplomku a učit se na státnice. Taky chci svůj šťastný konec. Mí spolužáci byli hnacím motorem, který mě přiměl udělat si na květen plán a 1. ho začít důsledně plnit. Plán napsat během tří týdnů celou diplomku. Zakázala jsem si přemýšlet nad všemi pochybnostmi, které mi její psaní stopnuly na několik dlouhých měsíců, a prostě psát. A tak jsem psala. Každý den. Plnila jsem své denní dávky a neexistovalo, abych něco odkládala. Prostě po práci domů, sednout na zadek a psát. O víkendu oběd, až dopíšu kapitolu. Bylo to šílené, hrozně vyčerpávající (fyzicky i psychicky), ale díky své vůli a zodpovědnosti (nikdy jsem si nemyslela, že umím být tak zodpovědná) jsem diplomku v tom květnu opravdu dokončila, a dokonce o týden dřív, než jsem plánovala. Pak jsem posbírala síly k odeslání vedoucí a naordinovala si týdenní odpočinek od školy.

Raději se učit než psát...

Ještě musím zmínit, že jsem při psaní byla na diplomku tak naštvaná, že jsem všude rozhlašovala, že mi to hodí na hlavu a já budu muset psát jiné téma. A to jsem neříkala zhnuseně, ale naopak šťastně! Opravdu pro mě v té době vypadalo lépe všechno zahodit, od září psát něco úplně jiného a končit až v červnu o rok později. A při psaní jsem se těšila, až se začnu učit, protože to mi po těch diplomkových maratonech u počítače přišlo směšně jednoduché. Teď se jen směju. Síly na nové téma bych sbírala opravdu těžko a učení? To bylo těžké (k tomu se ještě dostanu), ale je pravda, že raději se učit než psát. Každopádně se mi dopsáním diplomky šíleně ulevilo. Najednou jsem si připadala opět plná energie a chuti do školy. Cítila jsem se zase jako na bakaláři, kdy jsem prošla státnicemi a bakalářkou, ani nevím jak. Po velmi náročném období přišlo období naprostého klidu a euforie. A pak začlo peklo vol. 2.

Vítej v neživotě

Předpeklím bylo diplomku dovést do tiskárny. Měla jsem ji opravdu dlouhou a číst ji (natož nahlas, čímž jsem musela projít, abych vychytala poslední chyby) a upravit ji tak, aby vše sedělo, bylo velmi náročné. Zabralo mi to i s externími korekturami asi tři týdny. Pochopitelně jsem se do úprav pustila až potom, kdy mi vedoucí práci schválila. V té době jsem opravdu začala věřit, že do konce prázdnin ze mě bude magistr. A zároveň si uvědomila, že mě fakt nečeká pěkné léto. Byla jsem připravená na vše, ale že to bude až tak těžké, to jsem přece jen tak úplně nečekala.

Facebookové týrání

V červnu jsem si upravila všechny otázky a trošku se s nimi seznámila. Přišlo mi, že je jich hrozně moc, a měla jsem z prvního pročítání pocit, že si to nikdy nezapamatuju. Samozřejmě, že to s každým dalším čtením bylo lepší a lepší, ale ta prvotní panika byla strašná. Nicméně jsem začátkem července bez výčitek (skoro :-)) vyrazila na Festival fantazie, kdy jsem se sice chtěla trochu učit, ale z logických důvodů to moc nešlo. Naplno jsem do přípravy skočila hned po návratu. A učila se a učila se a učila se. Každý den (skoro), ráno, odpoledne, večer. Nechodila jsem na své oblíbené procházky, odložila všechny knihy, za ten měsíc a čtvrt byla asi dvakrát v hospodě a na třech jednodenních výletech. A tam mě pronásledovaly výčitky, že jsem se radši měla učit. Pak přišla vedra, která mě samozřejmě nemohla zastavit, jen bylo to učení o to náročnější. Bavilo mě pozorovat, co se uvnitř mě děje. Počítala jsem se stejnými stavy jako před bakalářem, kdy euforii střídala panika, a opravdu přišly, ale právě proto, že jsem věděla, že se jim nevyhnu, se mi je víceméně dařilo držet pod kontrolou. Nejhorší bylo sledovat Facebook, kde všichni přidávali fotky z dovolených atd. Každopádně učení mělo i své pozitivní stránky:

1. Nikdy bych nevěřila, že je možné do mozku nacpat tolik věcí a zapamatovat si je.

2. Intenzivně pracující mozek spaluje více energie, tudíž jsem nepřibrala ani přesto, že jsem začala trošku více jíst a přestala se skoro úplně hýbat.

3. Maximálně efektivní trénink vůli a zodpovědnosti. V něm jsem obstála na třikrát podtrženou jedničku!

Už bude konec???

Hlavně to ale bylo hrozně dlouhé. Na bakaláři bylo zkouškové, diplomka a měsíc na přípravu, tady bylo času mezi odevzdáním diplomky a státnicemi skoro dvojnásob. A to ještě mám štěstí, že byly již v srpnu, čekat do září by mě fakt asi už zabilo. :-) Mozek poslušně pracoval, ale mlel z posledního. A já odpočítávala dny...

A to jako fakt přijdu z práce a nemusím se učit?!

...až do 19., kdy konečně nastal den D. Byla jsem v klidu, věděla jsem, že jsem výborně připravená. Takže ač říkám, že jsem měla štěstí na otázky, myslím, že bych odešla se stejným výsledkem (pět áček), i kdybych si vylosovala cokoliv. A ta psychická únava se mi okamžitě přelila do těla. Najednou jsem byla hrozně unavená, začalo mě trochu bolet v krku, no zkrátka - tělo se mi odvděčilo za to, že jsem mu nedopřála tolik relaxace a zábavy, kolik si zasloužilo. A taky tím, že mi (zatím) nedopřálo pocit euforii a chuť to pořádně oslavit, mi připomnělo, že návrat do "normálního" života nebude jen tak hned. Prostě si zatím zkrátka nedokážu uvědomit, že už je opravdu konec, že už se po návratu z práce nemusím učit a mám volno. Jsem hrozně šťastná, že to mám za sebou, byla to opravdu pekelná cesta, ale užít si to zatím moc nedokážu. Ale abych nebyla úplně negativní, tak jsem se už pomaličku začala vracet k věcem, které jsem kvůli škole stopla. Třeba k tomuto blogu. :-) A do všeho mám chuť a energii, takže aspoň v tomto mě mozek nezklamal. :D

Knížky za odměnu :-)

Nějaký shrnující článek o SLU, práci, mých dalších školách a vůbec ještě určitě napíšu. A možná i text s mými tipy, jak se učit, myslím, že jsem po třech státnicích k tomu docela kompetentní. :D Držte mi palce, ať jsem co nejdřív schopná si začít život opět pořádně užívat. :-)