O (ne)příčetnosti a neživotě

15 dní do státnic, uááááá! Pocity beznaděje střídá euforie, ale s potěšením musím konstatovat, že těch euforických chvil je daleko víc. Trochu jsem změnila směr myšlení, uklidnila jsem se (a klid se mi až na výjimky, které jsou však naprosto přirozené, podaří plus mínus držet) a hlavně...

...i kdybych to nakonec nedala, připravila jsem se nejlíp, jak jsem mohla. Nemůžu říct, že bych všechny své volné hodiny věnovala studiu, ale mozek potřebuje odpočívat (vážím si teď práce o to víc, aspoň si může mozek vydechnout :D) a kdybych mu oddech nedopřála, asi by začal stávkovat. Navíc po těch mikro pauzičkách a jedné obří v práci mám větší chuť do učení. Ano! Opravdu se mě ještě pořád baví učit! Měla jsem jen jednu asi dvoudenní krizi, kdy jsem se nutila, ale jinak se fakt na ty svoje papírky s poznámkami každý den těším. Ano, název článku zcela vystihuje můj současný stav. :D

Jinak se cítím, jako bych byla v podivném meziprostoru, i když posledních pár dní, kdy jsem si pár věcí vyjasnila, je to už lepší. Přestala jsem dělat většinu věcí, které mě bavily - hlavně číst. Mám hrozný čtecí deficit, ale i kdybych si asi nějakou tu hodinku mohla dovolit vyčlenit, neudělám to - čtení bude až pak za odměnu. Jo, podobně jako při psaní diplomku se i teď pěkně týrám a přináší mi to uspokojení. Z toho, že mám disciplínu, neprokrastinuji (od poloviny července, kdy jsem se začala pořádně učit, jsem opravdu ani minutu neprokrastinovala), dodržuji plán, a ještě ho předháním... 

A těch pár věcí, které mi došly? O víkendu jsem si uvědomila - proboha, čeho se děsíš, vždyť jde o to jen tam dvacet minut povídat o čtyřech tématech? Minulý týden jsem "objevila Ameriku" - čím víc namáháš mozek, tím víc spaluješ kalorie. Taková souvislost mi vůbec nedošla. :D Takže to (a samozřejmě návazný stres) vysvětluje, proč furt hubnu, i když teď víc podléhám sladkému a nevěnuji se tolik pohybu jako předtím (jo, pohybový deficit mám taky úplně příšerný). A taky... výborná prevence proti Alzheimerovi. :D

Jinak nejtěžší pro mě je pozorovat okolí, jak si plnými doušky užívá prázdnin, čtení, výletů a já nevím čeho ještě. Jenže pak si vzpomenu, že řadu z nich to, co teď zažívám, teprve čeká (jo, jsem škodolibá svině :D), a taky... když něco chceš, musíš tomu něco obětovat. A já ten titul moc chci, a tak tomu hodně obětuju. A jsem s tím smířená... 

V červenci jsem říkala, že doufám, že sama se sebou vydržím. Teď už je to jinak - snad se mnou vydrží okolí, které průběžně "otravuji" svými strachy, panikou, euforií a šílenými pocity. Ventilovat tohle všechno mi moc pomáhá, takže to musí kolega, přítel a kamarádi přežít. 

Mimochodem... klepu jak šílená, a může to dopadnout opravdu jakkoliv (takže pokoru, ale ani zdravé sebevědomí neztrácím), ale mozek je vážně úžasný a lze do něho nacpat opravdu hodně věcí. Dokonce i do tak blbýho, jako mám já. Ale jsem moc ráda, že studuji knihovnictví a nemusím jeho kapacitu testovat třeba zkouškou z anatomie, která je řekla bych tak desetkrát rozsáhlejší než celé naše slavné Mgr. státnice. :-)

19. mi přejte, ať neomdlím, jako se mi to téměř stalo před Bc., ať mám důvod vám tu večer můžu psát z pozice nejšťastnějšího člověka na světě. :-)