Kolikrát od někoho slyšíte, že "to nejde, to nikdy nevyjde, s ním se nedá domluvit, nemůžeme s tím počítat, to ani nebudu zkoušet..."? Já docela často a přiznávám, že už na to začínám být alergická. Jasně, spoustu věcí fakt sami změnit nezvládneme, ale je tu obrovské množství toho, co stojí minimálně za zkoušku. Proč něco dopředu odsuzovat k nezdaru, když to vždycky můžeme minimálně zkusit (a přinejhorším si ověřit, že to fakt nepůjde)?
V průběhu času jsem se naučila, že největší chyba je myslet negativně a v úspěch doufat jen opatrně, někde v koutku mysli. Rozhodně tím nemyslím, že bychom měli být arogantní a přehnaně sebevědomí, zkrátka jen otočit směr a místo přemýšlení, proč to nepůjde a jaké překážky nás čekají, se zamyslet nad tím, co vše musíme udělat pro to, aby se to podařilo. A dovolit si i krátké snění, jaké to bude, až úspěch přijde. Protože ten pocit, kdy něco iniciujete, významnou měrou se na něčem podílíte či snad sami něčeho skvělého dosáhnete, je k nezaplacení. Je to přesně ta situace, kdy si v duchu plácnete sami se sebou a oceníte se slovy: "jo, to se ti fakt povedlo."
Od té doby, co se tím řídím, jsem mnohem spokojenější. Samozřejmě mi fůra věcí nevyšla, ale nijak mě to nezasahuje, protože vím, že jsem vyvinula snahu. Sice třeba ne úplně správnou a dostatečnou, ale byla tam. Stejně tak mě neúspěchy absolutně neodrazují od dalších pokusů. A někdy jsem sama překvapená, jak snadné je některých věcí dosáhnout. Nezabývám se velkými věcmi, ale drobnostmi, které jsou však pro mě osobně hodně důležité. Každý úspěšíček v mé práci je obrovský motor, který mě žene dál. Ač má často největší efekt pro mě a náročnost jeho dosažení kolikrát neodpovídá výsledku.
Příklad? Minulý rok jsme u nás v knihovně (vysokoškolské, podotýkám) uspořádali první "noc v knihovně". Několikahodinový zábavný program plný soutěží, na jehož konci na všechny čekal pirátský poklad. Oblékli jsme si námořnická trička, vymysleli spojovací příběh... Někdo by si zaťukal na čelo, proč něco takového proboha pořádáme pro dospělé lidi, že se nám všichni budou smát a nikdo nebude mít zájem se zúčasnit. A vůbec, proč tohle děláme v univerzitní knihovně? No a jak to dopadlo? Mega úspěch, 24 míst zaplněných během necelých dvou dnů a nepřeberné množství velmi pozitivních a nadšených komentářů. To bylo obrovské zadostiučinění a letos pořádáme Noc v knihovně znovu.
A Epocha, to je kapitola sama pro sebe. Naučila jsem se nebát požádat o pomoc a skočit po každé příležitosti, která se vyskytne. Dokonale se mi osvědčilo přísloví "líná huba, hotové neštěstí". Rozhodně za každým pořád nechodím s požadavkem na to a to a to... ale když mě něco napadne, já to nezvládnu a vidím, že s tím jiný nemá žádný problém, neváhám se obrátit na pomoc i na člověka, s kterým jsem dosud neměla co do činění. Tak vzniklo mimochodem i pár pěkných přátelství...
Zkrátka když mě něco napadne, již nevidím v prvé řadě překážky, ale možnosti, které k dosažení vytyčeného cíle mám. Přísloví "za zkoušku nic nedáš" prostě stoprocentně platí.
2026 ©