Za zdravé nohy

Nejsem z těch, co přijdou k lékaři s větou "tak mě tady máte a teď mě vyléčte", naopak se snažím být co nejaktivnější, což nabývá na důležitosti zejména při řešení mých vleklých problémů s nohama. Ale je hrozně smutné, že vlastně žádný odborník (kromě ortopedů jsem vyzkoušela i fyzioterapeuty), ke kterému jsem v rámci snahy zachovat si funkční dolní končetiny zamířila, se na mě nepodíval komplexně, neupozornil mě na další úskalí a problémy, které třeba v té době ještě nebyly aktuální, ale už letmým okem profesionála (tedy ne mým) byly naprosto zřejmé...

Tento frustrující úvod píšu v období, kdy mě po relativně dlouhém úseku zase něco začalo bolet. Konkrétně jedno místo mé propadlé příčené klenby, a to docela fest. O spadlém přednoží samozřejmě vím dlouho, ale žádný odborník (až na jednu fyzioterapeutku, která mě naučila správně chodit, ale to zdaleka nestačí) mě neupozornil, že to může přejít do bolesti (a já si to ve své naivitě neuvědomila). V říjnu jsem sice dostala vložky na míru, ale ty nejsou samospasitelné - kromě toho, že mě nohy začaly bolet i tak, tak tato pomůcka v podstatě supluje práci svalů/šlach, které pak zleniví a může to být až kontraproduktivní. 

Kneippův chodník

A tak jsem si nedávno pořídila dvě chytré knížky, které srozumitelně vysvětlují anatomii nohy, snad všechny problémy, které s ní může člověk mít, a postupy, jak je zmírnit nebo úplně odstranit. Při pročítaní nastal obrovský aha efekt - najednou mi to všechno secvaklo, pochopila jsem souvislosti (alespoň ty základní, ještě to bude dlouhá cesta) a rozsvítilo se světýlko naděje, že se (snad) všechno dá řešit. 

V prvé řadě jsem pochopila, že všechny problémy, které s nohama mám (tedy ostruha, vbočený palec, artróza v záklaním kloubu palce, kladívkové prsty a ona propadlá klenba), jsou zřejmě řetězící reakcí na základní potíž, kterou bylo asi špatné postavení nohy - pata mi ujížděla na jednu stranu a nezatěžovala jsem chodidlo správně. 

Na mých dovolených nohy dostávají pořádně zabrat, tady cesta na Dachstein

A tak jsem začala cvičit, i s vědomím toho, že to úplně šťastný konec mít nemusí. Naději mi dává, že spoustu problémů jsem zachytila ve zvrátitelné fázi a trpělivou a pravidelnou péčí jsem eliminovala bolest a viditelně stav zlepšila. Skvělá pro mě v tomto směru byla rehabilitace s artrózním palcem, kde jsem se naučila některé cviky a v rámci těch deseti návštěv jsem se jim věnovala. Pak jsem je tak trochu pozapomínala, respektive jsem nebyla schopná sama poznat, jestli je dělám dobře, a tak jsem si našla vlastní cestu - gumičkou napínám vbočené palce, kroutím prsty, snažím se využívat při chůzi celou plochu chodila, hraji si mezi prsty s tužkou, našlapuju na akupresurní podložce a tisíc dalších věcích... a jo, jo! Prsty se trošku narovnaly, palce jsou krásně rovné, a hlavně mě téměř úplně přestal bolet ten artrózní palec - i když tam podle mě má hlavní zásluhu kvalitní kloubní výživa, kterou poctivě každý den jím. Ovšem artróza palce je hallux rigidus, tedy palec ztuhlý, a jak s ním pořád hýbu, tak ho mám krásně rozpohybovaný, takže má péče na tom má určitě nemalou zásluhu.

Bude to dlouhý proces. Chodidlo je snad nejsložitější část nohy, tolik kostí, šlach a svalů na tak malé ploše... Navíc je propojené s celým tělem - špatné pohybové stereotypy můžou mít souvislost nejen s bolením kolen, kyčlí či zad, ale i hlavy, krční páteře...

Mí pomocníci na cestě za zdravými nohami

A není cesta chodit méně, méně nohy zatěžovat, jak mi leckdo radí (ale doktoři to nejsou, jen jeden mi říkal, že se mám kvůli ostruze šetřit, což je nesmysl - ostruha nezmizí, naopak po čase se tzv. ošlape a přestane tolik zlobit, akorát to prostě nějakou dobu trvá). K chůzi je člověk uzpůsoben, je to nejšetrnější a nejuniverzálnější pohyb a naprostý základ všeho, jak jsem vypozorovala sama na sobě - jezdím na kole, na lyžích, plavu atd., ale těmto činnostem se zdaleka nevěnuji tak intenzivně a často jako chůzi, a přesto je zvládám s mnohem větší lehkostí, než kdybych v nohách ten chodecký trénink neměla. Ověřeno na náročných horských dovolených, cyklistických výletech (nedávno jsem jela krátký závod do kopečka, a i přesto, že jsem na kole letos seděla potřetí, dojela jsem na třetím místě, ty nohy zrátka sílu mají), ale i při tom běhu - vůbec neběhám, ale před dvěma lety jsme s Fridexem vyzkoušeli štafetu 10+11 a něco km v rámci olomouckého půlmaratonu, a přestože jsem se předtím šla proběhnout tak šestkrát, z toho nejvíc jsem dala sedmičku, jsem uběhla celou desítku v kuse, sice ve strašném čase, ale běh to byl a úplně K.O. jsem nebyla.

Jedna z mála venkovních aktivit, kdy dolními končetinami nehýbu - tradiční sjíždění Moravy

Takže cesta není chodit méně, ale kvalitně, a dopřát nohám i dostatečnou regeneraci, k čemuž mám doma celý arzenál, od nejrůznějších krémů přes balanční a akupresurní podložky, cvičítka na vbočené palce a korektory na oddělení prstů po masážní přístroj. A samozřejmě se protahovat - i po delší a rychlejší procházce, nejen po běhu, se zkracují svaly, a když člověk přijde a hned si sedne, není to dobré - opět vyzkoušeno sama na sobě, nohy jsou těžké a tak zvláštně bolí... nic moc, ale to protahování fakt pomáhá.

A věřím, že když tohle všechno zařadím do svého běžného života, tak mě nožky budou nést ještě dlouho a dopraví mě na místa, po kterých toužím (třeba na trek pod himalájské osmitisícovky či na přechod na těžko v Alpách). 

Občas mě potrápí i jiná část nohy než chodilo - zde bolavé koleno, naštěstí to nebylo nic vážného a od té doby (ťukám) mám klid

Závěrem mi dovolte apel na všechny z vás, kteří už třeba mají nějaké potíže, jejich nohy nevypají úplně O.K. nebo třeba stejně jak já tak rádi chodí a chtějí případné problémy zachytit včas:

1. Podívejte se na své nohy a najdete si obrázek zdravých dolních končetin, něco si o tom přečtěte - věřte mi, že základní věci, jako jsou třeba vbočené palce, spadlé klenby či ohlé klouby prstů poznáte (špatně je například i to, když vám např. malíček leze pod sousední prst).

2. Při sebemenší pochybnosti nehávejte zajít za opravdu dobrým fyzioterapeutem či ortopedem - to je velký problém, ale stojí to za námahu, peníze, čas i případné vystřídání více odborníků.

3. Buďte aktivní, i když budete mít štěstí na osvíceného odborníka, tak jen on vás nespasí - je k tomu třeba opravdu přistoupit aktivně, a současně mít na paměti, že to bude vyžadovat čas.

4. ...ale současně si udržte jistý nadhled a nenechte si mozek převálcovat myšlenkami na své nohy. :-)

Držím palce!