Necelých čtrnáct dní poté, co jsem se vrátila z perfektní hřebenovky ve Vysokých Taurech, jsem zase balila batoh. Tentokrát ten větší, protože nás čekal zlatý hřeb letošní turisticko-cestovatelské sezóny - Berliner Höhenweg, nádherný osmietapový okruh v Zillertalských Alpách. A i když jsem spali na chatách, byla zavazadla zejména kvůli jídlu pořádně těžká, nejtěžší, co jsme kdy nesli. Ke klasickým obavám týkající se počasí se tak přidalo i doufání, že celou hřebenovku zvládneme dokončit, protože nás čekal pořádný ranec kilometrů (zhruba 90) i výškových metrů (7 300)!
Hřebenovka v Zillertálských Alpách má tu výhodu, že se z cíle nemusíte daleko a složitě dopravovat zpět k autu, ale uděláte velké kolečko, z kterého navíc vedou únikové cesty do údolí, kdyby počasí (či něco jiného) nepřálo. I to z ní dělá oblíbený turistický cíl, takže když jsem se koncem července jala rezervovat chaty s tím, že do čtrnácti dní bychom chtěli vyrazit, čekalo mě zklamání - všude plno! Nakonec jsem volná místa našla až v září, což by nevadilo, akorát jsme se měli vracet pět dní před odjezdem do Rumunska, což je příliš krátký čas na regeneraci, a především řádné doznění zážitků. Ale nedalo se nic dělat, a nakonec jsme zvládli obojí, přestože Berliner Höhenweg byla z určitého úhlu pohledu (zejména délkou a zátěží na zádech) naše dosud nejnáročnější dovolená.
Vyráželi jsme v pátek chvilku po půlnoci, čekal nás asi osmihodinový přejezd do městečka Finkenberg, z něhož se na trek nastupovalo. Cesta probíhala relativně bez problémů, až na menší dobrodružství v Německu, kterým jsme projížděli. Na hranicích byly kontroly, tehdy do země nemohli Pražané, my měli olomouckou SPZ, takže jsme bez problémů projeli, ovšem pak jsem dostala nápad zastavit na benzince a odskočit si. A vybrala jsem si zrovna stanici, u které bylo testovací stanoviště na covid! Naštěstí se mi do něj podařilo nenajet a úspěšně jsme se vrátili do Rakouska, nicméně zajímavá byla i cesta zpátky, tentokrát totiž měli policisté na hranicích i samopaly a fakt ošklivě se na nás koukali. I tehdy jsme ale projeli bez problémů.
Poněkud K.O. po prakticky probděné/prořízené noci jsme ráno dojeli do cíle, podařilo se nám najít parkovací místo, skočili do supermarketu pro poslední zásoby a poprvé nahodili na záda tu těžkou hrůzu. Batohy mohly vážit okolo patnácti kilo a je fakt, že si tělo časem zvykne - i když jsme ujídali jídlo, takže byly postupem času čím dál lehčí, přestali jsme je postupně skoro vnímat.
Ale první den byl mazec, zejména kvůli únavě z nedostatku spánku. Čekala nás naštěstí jen zhruba čtyřhodinová cesta na první chatu (asi 6,5 km, 1 000 výškových metrů), kam jsme kvůli brzkému příjezdu dorazili už po poledni. Nejmenší chata treku byla zároveň v nejnižší výšce (jediná pod hranicí 2 000 metrů) a potěšila nás minimem spolunocležníků (s jednou paní jsme pak putovali téměř celou dobu) a českou obsluhou. Hned první večer jsme zjistili, že jsme sice vzali krabičku nabíječky, ale už ne kabel, takže nás na každé chatě čekalo hledání někoho, kdo by nám ho půjčil. Jinak jsem si tu s radostí objednávala polévku i hlavní jídlo, protože na to, že máme docela málo eur, jsme přišli až druhý den večer - myslela jsem, že budeme spát na šesti, ne sedmi chatách, takže jsme pak každý den počítali jako diví. Prostě bez nějakých komplikací by to nešlo. :D
Na počasí jsme měli neskutečné štěstí - pršelo jen první den večer a pak až v závěr treku, jinak azuro narušené jen pár obláčky a vedro. Druhý den jsme vyráželi již po sedmé, protože nás čekala nejnáročnější etapa - devět hodin, zhruba 1 350 metrů nahoru a asi 14,5 kilometrů. Dobře jsem se vyspali, ale i tak to byl dost záhul, i když cesta byla poměrně pohodlná, vedla víceméně po vrstevnici. Na druhou chatu jsme dorazili po čtvrté hodině a do spacáků zalézali s vědomím, že zítra nás čeká návštěva civilizace - přehrady, k níž vedla silnice, což znamenalo chatu, kde přijímali platební karty, a koš, kam jsme chtěli vyhodit první odpadky (nakonec jsme na to zapomněli a nesli vše až do cíle).
Třetí etapa padla na neděli, a protože bylo nádherně, bylo na části naší trasy poněkud přecpáno. Jinak mě docela překvapilo, že na samotném treku jsme až tak moc lidí nepotkali (možná to bylo zářím, možná covidem). Sestoupili jsme k přehradě, dali si zasloužené kafe, pivo a štrůdl, podnikli neúspěšný pokus ve zdejším stánku se suvenýry koupit dobíjecí kabel, obešli ji po pohodlné široké cestě, na jejím konci si uvařili oběd a pak nás čekal výstup na další chatu.
Čtvrtá etapa byla královská - překonávali jsme na ní nejvyšší bod celé hřebenovky, Schönbichler Horn (3 133 m n. m.). Byla docela krátká, ale poměrně náročná, protože po úvodním strmém stoupání nás čekal řetězy zajištěný výstup na vrchol a zejména dlouhý, lehce technický sestup. Ale odměna byla parádní - počasí fantastické a panoramata všude okolo. Zároveň jsme se těšili na chatu, která byla ze všech největší, měla mít krásné dřevěné vyřezávané stropy a bufetovou snídani. Tak trochu jsme doufali, že by na ní mohli brát karty, ale bohužel. Fridex mi dal gentlemansky přednost a já se tak poprvé a naposled :D na treku dosyta najedla (ale propašovala jsem mu chleba, džem, paštiku, sýr a med).
Když už jsme u toho jídla - na chatách jsme si dávali teplé večeře a měli s sebou vločky a instatní kaše na snídani, nějaké ořechy, sušené ovoce, proteinové tyčinky, sušené maso a zejména dehydrované jídlo, které jsme si v poledne někde u potoka zalili horkou vodou a měli jsme tak plnohodnotný oběd. Nesnědli jsme vše, měli jsme jídlo i pro jistotu, ale každý den jsme podávali v horku a se zátěží velké výkony, takže příjem neodpovídal výdeji. Jsem navíc zvyklá jíst hodně, hlavně ráno, a žaludek se mi za těch sedm dní moc nescvrkl. Přímo hladem jsem netrpěla, ale příště to chce dostat do sebe ještě víc kalorií. :-)
Pátý den jsme opět stoupali, abychom mohli zase klesat a šplhat k chatě. Etapa byla poměrně krátká, počasí stále super, a za zaznamenání tak slouží hlavně pozdní oběd - celý sestup jsme nepotkali ani potůček a museli tak počkat až do údolí. Při stoupání k chatě na mě padla nějaká krize, každopádně byla brzy zažehnána. Greizer Hütte jsme ocenili jako nejlepší chatu treku, zejména díky nejsympatičtější obsluze. A před ní byly sítě a houpačky, takže jsme hezky zrelaxovali.
Na šestý den večer byly hlášené přeháňky a bouřky, takže jsme, ač nás čekala nejkratší etapa treku, vyrazili brzo. Opět nahoru do sedla, kousek dolů, ale naštěstí další údolí jsme obcházeli po vrstevnici a nemuseli tak slézat a následně šplhat zase nahoru. Na chatu jsme se dostali včas, pršet začalo asi tři hodiny po našem příchodu. Spadlo i dost krupek, párkrát zahřmělo - taková divočina jako v Taurech to nebyla, ale venku bych v tom pochodovat nechtěla.
Když jsme sledovali to ženění čertů, začali jsme přemýšlet, co s další, předposlední etapou. Byla totiž velmi dlouhá (devět hodin), a zejména vedla náročným terénem, který, jak upozorňovaly i turistické brožury, mohl být za mokra nebezpečný. Předpověd nebyla příznivá, od rána mělo pršet a odpoledne měly dorazit i bouřky. Takže jsme se rozhodli, že to zabalíme, sejdeme do údolí a po cestě, která se dala v pohodě absolvovat i za deště, dojdeme k jezeru, kde se pokusíme odchytit autobus či taxík do Mayrhofenu, města sousedícím s Finkenbergem.
A ráno opravdu lilo jako z konve, takže jsme se navlékli do goretexu... abychom se kousek pod chatou zase svlékali, protože pršet přestalo. Nicméně nebe bylo zamračené a vypadalo to, že každou chvíli něco opět spadne. A taky že jo, šli jsme až k jezeru v nepříliš hustém, ale vytrvalém dešti. Tam jsme měli opravdu štěstí na autobus, který nám ušetřil asi tříhodinovou cestu po silnici. Počasí se zlepšilo, takže jsem si ještě užili procházku Mayrhofenem, zejména návštěvu kavárny s palačinkami a nákup suvenýrů, a pak už jsme se vydali na poslední úsek celého treku, návrat k autu. I přes zkrácení busem jsme ten den našlapali úctyhodných asi patnáct kilometrů! A vydali se na cestu domů, se zastávkou v supermarketu a v McDonaldovi. :D
Nakonec jsme tedy ušli asi 80 kilometrů a překonali zhruba 6 300 výškových metrů. I přes zkrácení to byla perfektní dovolená, která překonala všechna má očekávání a utvrdila mě v tom, že tato putování od chaty k chatě jsou pro mě to pravé ořechové. Nádherné počasí, dechberoucí výhledy, krásně čistý vzduch, každou noc nebe plné hvězd, které člověk ve městě opravdu nevidí, vydatné čepování vitamin D, ozkoušení toho, co jsem schopná zvládnout...
Prostě parádní dovolená!
2025 ©