Letos jsme si naplánovali věru akční začátek léta! V půlce června ledovcový kurz (o kterém žvaním zde) a o patnáct dní později týden ve Švýcarsku. V.I.P. zákazníci CK Kudrna. :D A mezitím ještě premiérová desítka v rámci olomouckého půlmaratonu (kecáníčko tady). A i poslední část tohoto "trojboje" byla PERFEKTNÍ!
Jak taky jinak, když jsme jeli do hor a opět s mou milovanou kudrnkou, která mi před rokem připravila nejlepší dovolenou v životě, kterou zřejmě jen tak něco nepřekoná (povídání o Dolomitech tu). Švýcarsko nám naservírovalo sluníčko, déšť, dechberoucí výhledy, spoustu ušlapaných kilometrů, zábavné ferratové lezení, a to vše ve společnosti skvělých spolucestovatelů.
Nejprve jsme se museli vypořádat se čtrnáctihodinovou cestou, která ale naštěstí celkem uběhla, ačkoliv zakoupené polštářky do autobusu tak úplně nenaplnily očekávání. Kousek za průsmykem Sussten Pass jsme tedy vystupovali trošku rozlámaní a vyspaní v rámci možností. A hned jsme zaříkávali počasí, aby vydrželo a my mohli na ferratu. Pršet sice začalo až nahoře, ale nakonec to dopadlo úplně jinak - kvůli sněhu nám ještě nenahodili lana, takže jsme šlapali normální cestou. No, normální, sněhových polí jsme přecházeli dost, mačky a cepín by nebyly k zahození. :-) Nahoře proběhlo vrcholové kafe a rebarborový koláč (můj první v životě - a určitě ne poslední!) a pak už šup dolů a hurá do kempu na břeh jezera Brienzersee. Dvakrát jsem se v něm vycachtala, Jadran to nebyl, ale na osvěžení perfektní.
Ráno jsme se probudili do krásného rána. Čekala nás vyjížďka zubačkou a příjemná procházka (o které nám průvodkyně Erika tvrdila, že bude trvat hodinku - po dvou hodinách svižného pochodu, kdy jsme konečně dorazili na místo, se omluvila, že si spletla zastávky :D) k nástupu na ferratu, která vedla v těsném sousedství legendární severní stěny Eigeru. Byla snadná, a tak jsme se mohli dostatečně kochat nádhernými výhledy na vrcholky, ledovce a rozkvetlé louky. I cesta dolů byla zábavná, čekala nás trocha slaňování, krátký relax u jezírka a skvělý makadamiový nanuk, který dodal síly na cestu zpět do železniční stanice. Nasáli jsme sluníčka na dva dny dopředu...
...protože předpověď bohužel vyšla a následující dva dny byly poněkud uplakané. Čtvrtek ještě docela šel - dostali jsme parádní ukázku toho, že počasí v horách je nevyzpytatelné a není radno ho podcenit. Napřed lilo, pak jen mrholilo, pak vysvitlo sluníčko... Takže jsme se vydali na plánovanou ferratu, která vedla po hraně několikasetmetrového srázu, který jako svou odrazovou rampu často využívají base jumpeři. Klepala se mi kolena z toho, že půjdeme dva kilometry po kramlích a pod námi bude prázdno, nakonec byl takto exponovaný úsek dlouhý jen pár metrů a zbytek byla příjemná procházka lesem zpestřená pár žebříčky a třemi mosty. I přesto nám ferrata naservírovala zážitek, který bych si však pro příště raději nechala ujít - před posledním mostem, který cestu uzavíral, začalo lít a hlavně - hřmět! Na ferratě, kde jste přivázáni k ocelovému lanu! Bouřek se bojím i normálně, natož tady. Takže šup kus zpátky, čekat a modlit se, ať se něco nepřižene. Naštěstí byl za chvilku "klid" - uvozovky na místě, protože jakmile jsem vlezla na most, zase to začalo burácet a pršet taky nepřestalo. I přesto jsme šli dolů pěšky, naše nepromokavá výbava dostala pořádně zabrat!
Druhý den propršel prakticky celý, a tak jsme si jen udělali krátkou procházku ke statku, který slouží jako hospůdka. Místo ferraty jsme si dopřáli gastronomický zážitek - nad obloženými talíři a panáky šnapsu utužovali kolektiv. :-) V kempu jsme si ještě udělali malý výšlap po břehu jezera a po večeři už pod jasným nebem degustovali švýcarské speciality a užívali si poslední večer.
V sobotu déšť zapomenut. Azurové nebe nás pustilo na ferratový vrchol zájezdu - nádhernou cestu okolo vodopádu, která vedla v solidní výšce, ale byla zajištěná kramlemi, takže nebyla technicky příliš náročná. Přesto se nožky trošku klepaly, ale rychle jsem se rozlezla a začala si ferratu užívat. Trochu nepříjemné bylo, že hezkého počasí využilo hodně ferraťáků, ale zase jsme si visení na laně mohli užívat déle. :D
A pak jsme došli k chatě a tam - lama! To jsme nečekali. :D Kvůli povinné devítihodinové pauze jsme měli spoustu času na sestup a projít jsme si v klidu mohli i městečko, kde jsme výborným způsobem zužitkovali poslední franky - koupili jsme si švýcarský nůž! Večer jsme dojeli do kempu, sbalili stany a pak už pápá, Švýcarsko! Příjezd do Brně následující den po poledni, úprk na autobus a v pondělí v práci trošku depkaření a zombie stav a přitom úsměv měsíčka na hnoji, protože hory fyzicky vyšťavují, ale psychicky nabíjejí.
Tak brzy na viděnou!
2026 ©