
Téměř po každém conu navštěvuji dvě "afterparty" - kriplcon (= různé formy poconového onemocnění, od prosté únavy z nevyspání až po regulérní virózy) a depcon (= smutek z toho, že báječná akce skončila). S kriploconem se dá s pomocí conových endorfinů v krvi snadno zatočit, vyrovnat se s depconem je mnohem horší. Proč tomu tak je? Subjektivní zamyšlení nad tím, proč kvůli tomu nejsem blázen, a snad i lehká motivace k tomu, abyste si conování zkusili i vy, třeba jen proto, abyste zjistili, jestli na depcon odfrčíte taky. :-)
číst dál