Příběhy, které zacloumají

Ráda čtu silné knihy. Ne, že bych neměla ráda oddechovky. Na chvilku vypnout mozek a relaxovat při akčních či humorných příbězích, jednoduchých zápletkách a činech nekomplikovaných hrdinů. Takové knížky jsou rozhodně potřeba a napsat je dobře není jednoduché. Přesto si nejvíc cením těch, které ve mně vyvolají otázky (bez ohledu na to, zda to jejich tvůrci zamýšleli či ne). Zasáhnou mou duši. Zacloumají mnou. Příběhy, po jejichž přečtení se dlouho nemůžu vzpamatovat, vrátit se do své reality. Texty, které mě přimějí zamyslet se nad svým životem. A nezřídka v něm i něco změnit. Zde je několik z nich...

Tento článek píšu bezprostředně poté, co jsem dočetla knihu Všechny malé zázraky. A právě ona mě k jeho napsání inspirovala. Jak je mým zvykem, texty pro svůj blog zásadně neplánuji (proto jich tu je občas tolik a někdy zase dlouhou dobu žádný), nenechávám je odležit, nebrousím je, neupravuji. Píšu spontánně. Přemýšlím u nich, ale chci, aby vycházely z mých pocitů a emocí, aby odrážely můj vnitřní svět, a proto je mi tak trochu fuk, jestli budou stylisticky neobratné či nebudou dávat smysl nikomu jinému než mně. Připadá mi důležité to zmínit speciálně v tomto článku, z několika důvodů. Jednak následující výběr knih není výsledek nějaké důkladné rozvahy, ale výčet titulů, které mě u jeho psaní napadnou. Protože když se v mé mysli vynoří okamžitě, musí být opravdu výjimečné. A jednak ta spontánnost a živočišnost a bláznivost se objevila i ve výše zmíněné knize Všechny malé zázraky, která mě ovlivnila natolik, že dokonce i styl tohoto článku trochu přizpůsobuji její atmosféře. Je to těžké vysvětlit, ale určitě jste také po dočtení nějaké knihy začali na nějaký čas přemýšlet způsobem a stylem, jakým přemýšleli a jednali její hrdinové. Nedělá již toto z příběhu zatraceně silnou záležitost?

Tak tedy Všechny malé zázraky. Nevěděla jsem  o této knize před jejím čtením nic, jen to, že v době vydání byla u blogerů docela oblíbená. V první třetině jsem ji chtěla odložit, nemohla jsem se ztotožnit s autorčiným stylem vyprávění. Neudělala jsem to, a jsem za to velmi ráda. Jednoduchý a přímočarý příběh, který ale vyzdvihuje témata, na která by se nemělo v běžném životě zapomínat - duševní choroby, nutnost (a často nesmírná obtížnost) podat pomocnou ruku, nezavírání očí před událostmi, které se dějí kolem nás, důležitost nepodléhat předsudkům, tragické okamžiky, které mohou nastat v životě každého z nás, a potřebnost se po nich vrátit do života... Tato knížka je psána především pro dospívající čtenáře, pro vrstevníky hlavních hrdinů, ale umí promluvit do duše každého čtenáře. Nevnucujícím, nementorským, dokonale srozumitelným, melancholickým a hořkosladkým způsobem.

O knize Hvězdy nám nepřály jsem toho naopak slyšela spoustu. Včetně spoileru, který mi však zážitek ze čtení nezkazil. Od druhé poloviny knihy jsem se nemohla odtrhnout, na konci mi tekly slzy a bylo mi jasné, proč je z ní mezinárodní bestseller. Ano, je patetická (ač ji autor napsal zdánlivě tak, aby nebyla) a nepřináší žádnou přelomovou myšlenku, přesto mě opět přiměla k zamyšlení. Nad životem, tím, že je nutné si užívat každý den, nebabrat se v minulosti, přílliš se neobávat budoucnosti, protože nikdy nevíme, co přijde. Nad tím, že zdraví je opravdu nejvyšší hodnota, že si nemáme stěžovat na hlouposti a vážit si toho, co máme. Ale současně mě vedla k uvědomění, že "život není továrna na splněné sny" a přes všechnu naši snahu, odhodlání a fyzickou i psychickou sílu se řada věcí v našem životě povést nemusí. A nepovede.

Škola Malého stromu byla pro mě velmi zajímavým zážitkem. Příběh o dospívání chlapce u jeho indiánských prarodičů byl úžasně emotivný, nádherně vyprávěný, melancholický, dojemný... Ukazoval krásu a jedinečnost přírody a malost zbytečnost lidských předsudků. Skouzávám k patetismu, ale tahle knížka byla tak prostoupená hřejivým lidským teplem, že bych ji doporučila úplně každému.

Když se vrátím do dětství, velmi silný dojem ve mě zanechala kniha Bratři Lví srdce. Už si vůbec nepamatuji, o čem byla, ale na konci jsem řvala jako želva a sama pro sebe si vyprávěla pokračování příběhu, protože jsem jej prostě nemohla nechat nedokončený.

A zůstaňme ještě u mých raných čtenářských zážitků. Po éře dívčích románků jsem se cca v jedenácti, dvanácti dostala k mayovkám, které mě oslovily takovým způsobem, že jsem na jejich základě napsala dvě knihy, z nichž jedna vyhrála okresní literární soutěž. Nechci říct, že se za ni stydím, jsem pyšná na to, že jsem to vůbec napsala a dopsala, ale upřímně doufám, že si ji už nikdo nikdy nepřečte. :D Ale zpět k Mayovi - po příbězích z Divokého západu jsem plynule přešla k foglarovkám, které mě zdaleka tak neoslovily, přesto mezi nimi jeden cloumák byl - Chata v Jezerní kotlině. Silné, a především nadčasové téma přátelství, nemoci a schopnosti vyrovnat se s překážkami, které nám život staví do cesty, mě zasáhlo, až bylo pojaté sebejednodušším způsobem.

Mohla bych tu mluvit o dalších knihách. O příbězích, které mě neoslovily ani tak tématy a otázkami, které ve mně vyvolaly, jako spíš samotným příběhem, stylem vyprávění, postavami... Cizinka, Pán prstenů, poslední díl Harry Pottera, Jméno větru, Tetovaný, trilogie Milénium, komiksová série Y: Poslední z mužů... Ale to není tématem tohoto článku. Proto zmíním už jen jednu knihu, kterou jsem četla vloni na podzim a ze které jsem byla dlouhou dobu dost mimo a cítila potřebu si o ní povídat (což obvykle nedělám) - Měděný jezdec. Zjistila jsem, že historické romány z válečných časů mě velmi oslovují. Přiznávám, že dějepis nikdy nebyla má silná stránka a spoustu jsem toho zapomněla, takže mi stránky knihy přinášely řadu překvapení. Příběh byl na jedničku, autorka mě jen poněkud naštvala tím, že napsala další pokračování - některé knihy je lepší nechat být a ve vyprávění nepokračovat. Každopádně ji sem zařazuji proto, že jsem si při jejím čtení velmi silně uvědomovala, jak se máme v současné době a na tomto místě dobře. Mám co jíst, kde spát, je nám teplo, pracujeme a máme spoustu příležitostí k zábavě... Popis strádání za leningradské blokády byl velmi, velmi drsný, autorka neustále překvapovala tím, co všechno ještě zvládne člověk přežít... Měla jsem z toho husí kůži a byla z toho psychicky vyždímaná. Je tam romantika a pasáže plné světla a (pravda, hořkosladké) naděje, ale pro tu část absolutního fyzického i psychického vypětí tuto knihu můžu rozhodně doporučit všem.

A jaké jsou vaše silné knihy?