Období: rok 2020

A je to. Stan vysušený, spacáky vyvětrané, pohorky nakrémované, hůlky úhledně poskládané. Po rozmanitými zážitky nesmírně nabité cestovatelsko-turistické sezoně ukládáme naši horskou výbavu k odpočinku. Záměrně neříkám k zimnímu spánku, neb čas běžek, sjezdovek a sněžnic se blíží... Ale teď ať si užije chvilku klidu, protože zabrat letos dostala pořádně. Zejména v období konec srpna - konec září, kdy se mnou absolvovala dvě dlouhé hřebenovky v rakouských Alpách a čtyřdenní výsadek do Rumunska. A právě výpravě do národního parku Retezat budou zasvěceny následující řádky. číst dál

Necelých čtrnáct dní poté, co jsem se vrátila z perfektní hřebenovky ve Vysokých Taurech, jsem zase balila batoh. Tentokrát ten větší, protože nás čekal zlatý hřeb letošní turisticko-cestovatelské sezóny - Berliner Höhenweg, nádherný osmietapový okruh v Zillertalských Alpách. A i když jsem spali na chatách, byla zavazadla zejména kvůli jídlu pořádně těžká, nejtěžší, co jsme kdy nesli. Ke klasickým obavám týkající se počasí se tak přidalo i doufání, že celou hřebenovku zvládneme dokončit, protože nás čekal pořádný ranec kilometrů (zhruba 90) i výškových metrů (7 300)! číst dál

Minulý rok jsem si poprvé vyzkoušela putování horami od chaty k chatě a naprosto se do tohoto způsobu cestování zamilovala. Pohodlíčko pod střechou, takže odpadají kilogramy na zádech i stresy z nepřízně počasí, navíc rakouské hütte, slovinské koče či italská rifugia mají neopakovatelnou atmosféru. Takže výběr letošní dovolené se nesl dle hesla "aspoň jedna hřebenovka!". A mám "splněno" - a dokonce dvakrát! O zářijovém top zážitku v Zillertalských Alpách se rozpovídám samostatně, ale úžasná byla i dřívější cesta do Taur. číst dál

Ještě není ani konec července a já už za sebou mám tři excelentní dovolené. Po červnovém báječném víkendu v rakouském Gesäuse a skvělém dvoudenním výsadku do Českého středohoří jsem počátkem prvního prázdninového měsíce strávila sedm sólo dní ve Vysokých Tatrách, další týden se pokusila v takřka zimních podmínkách vyšplhat na horu Weißspitz (3 300 m n. m.) a o pár dní později túrovala po potřežních kopečcích a cachtala se v Jadranu. Ale nejprve o mém velkém slovenském dobrodružství! číst dál

Ještě v březnu jsem suverénně prohlašovala, že vůbec nevadí, když se neotevřou hranice, aspoň si odmažeme dávný dluh poznat Krušné hory, České Švýcarsko a možná si vyzkoušíme i první českou ferratu. Ale jaksi jsem zapomněla na mou závislost na vysokých horách, která se postupem času stávala k nevydržení, takže když se oznámilo datum 15. června jako den otevření hranic s Rakouskem, byla jsem odhodlaná hned první víkend skočit do auta a jet. Kamkoliv. A dnes je teprve 12. a já už mám první letošní vysokohorské dobrodružství za sebou! číst dál

Nejsem z těch, co přijdou k lékaři s větou "tak mě tady máte a teď mě vyléčte", naopak se snažím být co nejaktivnější, což nabývá na důležitosti zejména při řešení mých vleklých problémů s nohama. Ale je hrozně smutné, že vlastně žádný odborník (kromě ortopedů jsem vyzkoušela i fyzioterapeuty), ke kterému jsem v rámci snahy zachovat si funkční dolní končetiny zamířila, se na mě nepodíval komplexně, neupozornil mě na další úskalí a problémy, které třeba v té době ještě nebyly aktuální, ale už letmým okem profesionála (tedy ne mým) byly naprosto zřejmé... číst dál