Tradiční prodloužený víkend s Fridexovou mamkou a tetou samozřejmě ani letos nemohl chybět. Zatímco před dvěma lety jsme řádili v Raxech a loni v Hohewandu, tentokrát jsme popojeli o kus dál pod majestátní Dachstein, protože od první návštěvy této oblasti jsem toužila vylézt ferratu Donnerkkogel Intersport s parádním čtyřicetimetrovým mostkem. Další program jsme vymysleli až na místě a přinesl zážitky vskutku nečekané. :-)
Ve čtvrtek jsem skončila v práci v poledne, zaběhla vyzvednout vypůjčené ferratové tlumiče a okolo čtvrté jsme vyráželi. Do kempu u jezera Grundlsee jsme dorazili až za tmy a nestihli otevřenou recepci, naštěstí nebyl problém do areálu vjet a postavit si stan. Jenže recepce byla zavřená i ráno a ani večer jsme se za jejího provozu nestihli vrátit, následující ráno jsme samozřejmě vyjeli na ferraty opět brzy, takže se nám podařilo ulovit obsluhu až večer před odjezdem. :D Kemp byl skvěle vybavený, okolí působivé a do pár desítek metrů vzdáleného jezera jsme zvládly taky skočit (žádná hrubka, Fridex si smočil jen nohy :P) a ano, bylo teplejší než legendární loňská koupačka v Atlantiku na konci září. :D
Nejen vzdušný most dělá z Intersportu víc než oblíbený cíl, takže jsme na něj vyrazili už v pátek ve snaze aspoň trošku eliminovat davy. I tak jsme si jich ale užili až dost. Prozřetelně jsme vyjeli lanovkou, čímž jsme si cestu zkrátili zhruba o dvě hodiny a vzhledem k tomu, že jsme i tak dojeli do kempu za tmy, to bylo velmi rozumné vysvětlení.
Ferrata má v ideálním případě trvat tři hodiny, ale my jsme na lanech strávili ještě o hodinu a půl déle. Nevadilo to, počasí bylo fantastické, výhledy na Gosausee a Dachstein nádherné, ale trochu to zážitek kalilo. Jsem ráda, že tolik lidí jezdí na hory, tohle je prostě odvrácená strana tohoto způsobu aktivní dovolené, který se stává čím dál víc trendy. A nebyla zadarmo! Obtížnost cé zasloužená, v úvodu dvě poměrně silové pasáže, které mě svou náročností až překvapily. A most, který byl dost stabilní, byl taky docela adrenalinovaný, protože když na něj vlezl maximální dovolený počet čtyř lidí, pěkně se houpal - až tak, že jsem při přecvakávání šla na kolena. Nahoře nás čekal vrcholový kříž a pak honem dolů - nejprve výživným suťoviskem a pak příjemnou lesní cestou. Klidně bych si ferratu vylezla znova - ale tentokrát bez lidí. :-)
Program na další dva dny jsme vymýšleli až na místě, bylo z čeho vybírat. Nakonec jsme se rozhodli pro ambiciózní ferratu "Sisi" Loser Panorama Klettersteig. Už cesta byla zážitkem, vyjížděli jsme po nádherné panoramatické silnici. Déčkovou cestu jsme před rokem v Hohe Wandu všichni zvládli, ale protože měla být ferrata silovější, byť krátká (1,5 hodiny), nakonec jsme se rozdělili - Pavlína s Markétou vyrazily na sousední o trochu lehčí Sophii a my šli zkusit Sisinu. Byla jsem motivovaná, ale při pohledu na první metry mi bylo jasné, že taková sranda jako v Hohe Wandu to nebude. Aneb není déčko jako déčko nebo taky Čím míň shybů doma na hrazdě, tím víc utrpení. :D Už na třetím kolíku jsem musela použít odsedku a zažila intenzivní potřebu slézt zpátky dolů. Navíc jsem si ji zacvakla tak blbě, že se musel Fridex vrátit a pomoct mi s ní. Naštěstí hned po tomto úseku, který sloužil jako odrazující (a žádná sranda to věru není, letos už na tuto ferratu letěl vrtulník...), následovala odpočinková pasáž, na které jsem se rozhodla, že to teda zkusím, ale s tím, že před závěrečným úsekem uteču únikovou cestou. A to jsem takdy dodržela a byla přešťastná, že tu stezku vidím, protože mě ještě čekalo pěkných pár perných chvilek.
Třeba ta, která začínala relativně pohodlným traverzem po kramlích za ohyb skály. Ztratila jsem Fridexe z očí a volám na něj, jestli můžu lézt. Ozve se přidušené "jo...". S narůstajícím děsem, co tam proboha čeká, jsem se vydala na cestu a fujtajbl - převis, lano výš, než mi je milé, a navíc našikmo, takže použitá odsedka skoro na prd, jede mi dolů a musím si ji přidržovat. Pode mnou díra, takže pětiminutové nabírání sil v nepříliš příznivém psychickém rozpoložení... Vtipné je, že jsem úplně zapomněla na to, že má Fridex lano a může mi pomoct. Asi bych neváhala, v určitých okamžicích je víc než užitečné zkrotit ego. Ale zvládla jsem to i sama - začala jsem vyřvávat "pitomá Sisina, debilní ferrata, nejsem sračkaa...." a vystřelila nahoru tak rychle, že měl Fridex co dělat, aby mi uvolnil cestu. Zní to jako sranda, ale moc příjemně mi tam nebylo. Sice to zdaleka nebyla taková panika jako v Dolomitech na kultovní Caesar Piazzetě a Ski Clubu, ale i tak to bylo solidní vykročení z komfortní zóny (a posunutí vnímání náročnosti ferrat).
Ale jak jsem zmínila, někdy je nutné sklopit uši, takže před závěrečným úsekem jsem radostně odskotačila únikovkou a jala se čekal na vrcholu na Fridexe, který se rozhodl ferratu zdolat celou. Jestli se ještě někdy v této oblasti objevím, asi zkusím poslední část zvládnout taky, ale pěkně odpočatá, začátek si vyšlapu po cestě.
Ač bylo časté odpoledne, na další ferratu nebylo ani pomyšlení, v pohodě jsme si zajeli do kempu, vyrovnali účet, skočili se vykoupat, trochu si projít lesy, na kafíčko a pivo...
Rozloučili jsme se krátkou ferratou Mein Land - Dein Land, protože jsme chtěli být brzo na cestě zpět, zas tak blízko to z Olomouce nebylo a báli jsme se případných nedělních komplikacích na silnicích. Tuto ferratku jsme lezli před třemi lety s Kudrnou a teď se líbila úplně stejně jako tehdy - zajímavý začátek v jeskyni, zážitkový lanový most, výživnější traverz... Ačkoliv výživnější - tehdy jsem z něj byla pořádně vyklepaná, přece jen druhá ferrata v životě, tentokrát skoro s prstem v nose, což není machrování, k jakékoli aktivitě v horách a vůbec mám pokoru, stát se může leccos, ale přece jen se člověk posunuje.
Na konci jsme si ještě zablbli na "bonusovém" mostku a pak už seběhli k autu a pápá, ferraty! Aspoň pro mě jen na chvilku, ale o báječném babím létu v okolí Lago di Garda zase příště. :-)
Na celou fotogalerii se mí FB friends můžou podívat tady
2025 ©