První jarní výlet - letos na kole!

Zatímco loni jsme na první jarní výlet vyrazili rovnou na první jarní den a zamířili do Šternberka na hrad, letos jsme se rozhodli oslavit příchod nejkrásnějšího ročního období na kole. Tradičním výletem do Litovle přes chráněnou krajinnou oblast Litovelské Pomoraví, tam a zpátky cca padesát kilometrů. Začínat se musí zvolna, a hlavně - jela jsem poprvé na novém kole.

Mé staré sice jezdí, ale pořídila jsem si ho v roce 1997 a pět, šest let ho hodně intenzivně využívala, takže si dovedete představit, že původní zůstala jen základní kostra (vyměňovali jsme horské duše za trekkové, několikrát se měnil řetěz, sedlo, výplet...). Hlavně ale bylo menší než kola pro dospělé, takže i když jsem měla sedadlo vytažené co nejvýš, prostě to nebylo ono. Nejelo se mi dobře. No a pak jsem loni při poslední vyjížďce píchla a rozhodla se, že už to nebudu spravovat a poprosím rodiče o dárek k svátku. Ale nechtěla jsem nové kolo, to mi přišlo na ty mé vyjížďky po okolí zbytečné. Taky jsem toužila po košíku a dámské variantě (kdo má tu nohu přes štangli přehazovat). Trvalo to skoro rok, než se v našem oblíbeném servisu objevilo jedno vhodné. Projela jsem se na něm a nebylo nad čím váhat.

Olomouc necháváme za sebou

A až při cestě na první výlet jsem Fridexe seznámila s tím, že je potřeba posunout sedlo výše, taky jsem zjistila, že mám prázdné gumy, testovala pořádně, jestli mi to vůbec brzdí, a uvědomila si, že mám jen patnáct rychlostí. Což není úplně málo, ale staré kolo mělo 18 a jeden čas jsem si půjčovala tátovou s 21 - tohle věru nebude kolo na velké kopce. Ostatně gumy to má trekkové a hodí se spíš na alespoň trošku zpevněný povrch, což jsem si ostatně ověřila už při prvním výletu, horák to opravdu není.

Směr Poděbrady

A tak jsme posunuli sedlo, zajeli si na benzínku dofouknout a hurá na sraz. Jelo nás zhruba deset, byli to přátelé Fridexových rodičů. Dostala jsem zapůjčenou Fridexovu helmu, protože tu svoji starou už zhruba deset let (kdy jsem na kole víceméně předstala jezdit) nemůžu najít. :D Jenže mám asi extrémně malou hlavu, takže i když jsem si utáhla všechno, co šlo, stejně se mi ve větru kývala na hlavě víc než je žádoucí. Musím si koupit vlastní, bez helmy se mi vyjíždět nechce. Vyrazili jsme z Olomouce směr Poděbrady a Horka. První zastávka byla asi po pěti kilometrech, kdy přední voj objevil otevřenou hospodu. Do Litovle jsme ale pak naštěstí dojeli již bez zastávek. :-)

První zastávka

Litovelské Pomoraví znám plné zeleně, dosud holé stromy tvořily neobvyklý pohled. Cyklistů i turistů jsme potkali jen pár, mnohem víc jich bylo na zpáteční cestě. Svítilo sluníčku, ve stínu bylo krásných čtrnáct stupňů, větřík pofukoval jen lehce... Přesto jsem ocenila rukavice, v nichž se mi i dobře držela řídítka (další úkol - sehnat si cyklistické, protože moje staré jsou tam, kde helma - v propadlišti dějin a chaosu nepotřebných věcí zřejmě někde na půdě). 

Litovelské rybníky

Cestou do Litovle jsme koketovali s myšlenkou zajet až do Mohelnice, ale rychle jsem vystřízlivěla, když jsem si spočítala, že to bude tam a zpět 80 kilometrů. I tak mě bolel zadek a svaly dávaly vědět, že jsem je pěkně zanedbávala. Tak trochu pocit žabaře, protože padesátka na kole opravdu není moc, ale pro člověka, který v posledních deseti letech sedl na kolo tak dvacetkrát a z toho opravdové výlety byly zhruba dva... Takže jsme to v Litovli po neúspěšném hledání hospody, kde by se dalo najíst (v jediné otevřené docházelo pivo, což část výpravy nechápala - vždyť je v Litovli pivovar! Mně to bylo jedno, měla jsem vodu a koláčky a byla spokojená. :-)), otočili a jeli trošku jinou cestou zpátky.

Cesta zpátky

Při jízdě v polích jsme pocítili, že úplné bezvětří není a cestou tam nám foukalo do zad. Rychle jsme se ale dostali mezi stromy, kde vítr nebyl tak znát. Ani zpáteční cesta se samozřejmě neobešla bez zastávky na pivo, do Hynkova jsme dojeli přesně v momentě, kdy otevírala hospoda. :D A pak už jsme zamířili rovnou domů... Večer jsem byla docela vyždímaná, což se mi ani nechce přiznávat, viz výše zmíněných chabých padesát kilometrů. Na druhý den mi ale už bylo fajn a s nadšením jsem se vrhla do plánování, kam pojedeme zase příště...