Volná sobota, nádherné počasí a teplo, to si přímo říkalo o výlet. A tak jsem nařídila budík na půl sedmou a o hodinu později již seděla ve vlaku směr údolí řeky Bystřice. Před sebou příjemných třináct kilometrů a cíl v Domašově nad Bystřicí, odkud mi jel o půl jedné vlak. Takový byl plán, nakonec ale bylo všechno trochu jinak...
V prvé řadě mi došlo až ve vlaku, že jedu do údolí, kde tedy bude větší zima než ve městě. A taky že jo. Poprvé jsem letos (myšleno samozřejmě od léta) viděla námrazu a jen si gratulovala, že jsem se vrátila pro rukavice. Měla jsem moře času, takže jsem nasadila loudavější tempo a čekala na sluníčko, až vystoupí natolik, aby dosáhlo do údolí. Užívala jsem si neskutečný klid a pokoj, a když se zcela rozednilo a nebe získalo modrý odstín, vytáhla foťák a nadšeně fotila pomalu každý strom. Listí bylo totiž nádherně vybarvené, snášelo se z větví dolů na hromady, kterými je tak příjemné brouzdat... Fotek z této "ranní části" mám dost, ale můj foťák spoustu věcí nezvládá, a zachytit v nepříliš dobrém světle krásy podzimu je bohužel jednou z nich.
Nejlepší fotky tak vznikly až před polednem, kdy jsem se přesunula do druhé poloviny své trasy. Už jsem také potkávala nějaké turisty (a běžce, s kterými jsem se střetla i při jejich zpáteční cestě) a měla jsem za sebou i první dotaz na správný směr. Mapu jsem moc podrobně nezkoumala, věděla jsem, že se budu držet modré značky, která mě spolehlivě vedla. Ale stačí mi se zamyslet a najednou netuším, jestli jdu správně a kdy jsem vlastně viděla značku naposled. A když jde člověk sám, stane se to jedna dvě...
U rozcestníku, který prozrazoval, že mám před sebou ještě čtyři a půl kilometru, jsem objevila neskutečně fotogenický strom a krásnou barevnou scenérii, tak jsem fotila a blbla s listím a samospouští. Snažila jsem se vyfotit, jak nad sebe hážu náruč plnou listí, což se asi na pátý pokus povedlo, ale jaksi mi nedošlo, že když fotím na pozadí stromů, nebudou létající listy vůbec vidět. :D
Došla jsem k "pstružárně" - velkým kádím, kde chovali a prodávali pstruhy - a dostala se ke značce zákaz vstupu a vjezdu, vojenský prostor. Ohlédla se, jestli jdu opravdu správně, ubezpečila se, že jsem neztratila značku, a suverénně zamířila do mírného kopce po krásně široké cestě. O zdejším vojenském prostoru samozřejmě vím a předpokládala jsem, že po jeho okraji některé turistické stezky vedou. A tak jsem šla, šla a šla... Až jsem si uvědomila, že jsem už pěkně dlouho neviděla značku. A nikoho nepotkala. Byla jsem si však jistá, že jsem žádnou odbočku neminula. Nechtělo se mi vracet, když jsem si nebyla jistá, jestli jdu opravdu špatně, a tak jsem se zaradovala, když jsem asi sto metrů přede mnou uviděla člověka, který něco táhnul. Najednou však zabočil a zmizel v polích, jakoby se úplně vypařil. Paranoidně mi blesklo hlavou, že je to pytlák, který mi něco udělá, abych ho nenahlásila. :D
Každopádně cíl mého dotazu, jestli jdu opravdu do Domašova, mi zmizel, a tak jsem zavolala Mortovi, který naštěstí seděl doma u počítače. Došli jsme společně k názoru, že jdu opravdu blbě, a tak hurá zpátky dolů k pstružárně. Nachodila jsem tak zcela zbytečně čtyři kilometry a vlak mi samozřejmě ujel. U pstružárny jsem pečlivě prozkoumala celý prostor a opravdu si další značky všimla. Jenže člověk ji z cesty neměl šanci vidět. Jasně, kdyby přemýšlel, tak by ho asi nenapadlo vlézt do vojenského prostoru a poohlédl by se, ale už jsem vám řekla, co se stane, když se zamyslím, že? A tady to opravdu vypadalo, jako by byl strom s odbočkou pokácený...
Dvě hodiny do odjezdu dalšího vlaku a přede mnou poslední dva kilometry. Proč trávit čas na nádraží, když si můžu sednout na pařez a číst si Pevnost? Díky této události jsem přečetla i povídkovou sekci, kterou jinak vynechávám. A dobře jsem udělala - příběh Neila Gaimana s Doctorem Who byl skvělý, a to i přesto, že ze seriálu jsem viděla tak dvě epizody a moc mě nezaujal. Do Domašova jsem nakonec došla včas a v pořádku, ačkoliv i závěr výletu byl docela zajímavý - sešup, dlouhá cesta obcí, než se člověk dostane k nádraží, a opětovné chvilkové sejití z cesty, protože najednou jsem překračovala kmeny a obcházela kameny. Ve vlaku jsem Pevnost dočetla a v Olomouci si dala jako pěknou tečku dva kilometry pěšícho pochodu domů a ještě schody nahoru. I přes to (nebo právě kvůli tomu? :-)) bloudění moc fajn výlet!
2025 ©