Tak to třetice všeho dobrého! Na vršek Gran Paradisa, tyčící se do (aspoň pro nás) závratné výše 4061 m n. m. (v názvu článku není chyba, viz níže), jsme chtěli vyšplhat už před rokem, ale porucha auta nás zastavila kousek za italskými hranicemi. Další pokus byl naplánován na letošní červenec, jenže to jsem zase měla problémy s nohou. Riskli jsme druhý termín pouhý týden po náročné slovinské hřebenovce - a klaplo to!
Naše velkolepé dobrodružství začalo v pátek 23. 8. zhruba v šest večer. Čekala nás dvanáctihodinová cesta přes celé Rakousko a Itálii až téměř k hranicím s Francií, brrr! Nakonec jsme to zvládli na jeden zátah a do výšky zhruba 2 000 m n. m., kde se nacházela vesnička Pont a konec silnice, jsme dorazili v sobotu brzy dopoledne. Posilnili jsme se capuccinem z místní restaurace a poněkud rozlámaní jsme s těžkými batohy vyrazili na takřka tříhodinový výstup na chatu Vittorio Emanuele II (2 735 m n. m.). Nebyla to taková brutusárna jako Dachstein, kam jsme se stejnou náloží na zádech překonávali 1 200 metrů převýšení a našlapali toho víc i co se týče vzdálenosti, ale téměř probdělá noc v autě byla znát. Na chatu jsme dorazili po poledni, ubytovali se v na poměry vysokohorské chaty luxusním pokoji pro devět lidí (tolik nás tam ale ani jednu noc nespalo) a zbytek odpoledne odpočívali a nabírali síly na brzký budíček.
Neděle 25. srpna, 3:30 a nebe plné hvězd... Vyhazujeme z batohů pár nepotřebných gramů (bez nadsázky, nechávám na chatě něco jídla, "nástupové" boty a vložku do spacáku, nic nadbytečného jinak nemám) a jdeme se nasnídat - k mému nemilému překvapení toho moc není, jsem zvyklá (obecně a na aktivních dovolených zvlášť) se ráno pořádně nadlábnout a zdejší dva krajíčky s máslem, marmeládou a medem mě moc neuspokojují... Ve 4:45 za hluboké tmy a svitu čelovek vyrážíme na vrchol. S odstupem tuhle část považuji za nejkouzelnější - vidíme před sebou jen plno světlušek pomalu se posunující vzhůru... Asi po hodině dorážíme k nástupu na ledovec, to už pomaličku svítá, a než se zamašlíme do úvazků a navážeme na lano, je už úplné světlo.
Při pohledu na naši cestu mi trochu vstávají vlasy na hlavě, je to pořádně strmé. Samozřejmě jsem věděla, do čeho jdu, od chaty je to na vrchol zhruba 1 200 metrů převýšení, ale i tak... Navíc ledovec takřka bez sněhu, takže se prvních pár kroků sžívám s mačkami, ale za chvilku už se šlape docela fajn. Dost mě uklidňuje štrůdl lidí před námi i za námi, vykračujeme si pěkně ve stopách a ukrajujeme další metry. Výška časem začíná být znát, tempo se zpomaluje, ale nejdeme pomaleji než ostatní a dokonce jednu skupinu "předbíháme", ačkoliv mě toto půlminutové zrychlení málem zabilo. :D Kyslíkový deficit se zhruba tři sta metrů pod vrcholem projevuje zajímavým způsobem - cítím se jako opilá, přesněji řečeno velmi podobně jako po trhání osmičky, když mi přestalo působit anestetikum. :D
Fotka ze začátku výstupu :-)
Ještě jeden strmý svah a dostáváme se téměř pod finální skálu. Čeká nás překonání úzké trhliny, přes kterou vede docela stabilně vypadající sněhový mostek, ale když si představím, kolik lidí na něj za dnem stoupne, jímá mě hrůza... A pak už jen krátký traverz, který mi zdálky připadal v pohodě, nakonec ale volám na Fridexe, ať počká, až se uvolní stabilnější stezka ze dvou vyšlapaných - míjí se tu hodně lidí. A co teprve dolů, kdyby člověk uklouzl, tak může sjet až do té trhliny... No fuj. Opile se už necítím, zato se mi parádně motá hlava a Fridex mi dělá nefalšovanou radost informací, že vzal s sebou hořčík, takže ho do sebe liju a pomáhá to.
Posledních pár metrů vede po skále jednoduchou "ferratou", takže shazujeme mačky a batohy a nalehko vyrážíme k sošce madony na vrcholu. Poctivě přiznávám, že úplný vršek Gran Paradisa to není, ten leží ještě o tři metry výš, ale lezení na něj je obtížnější, navíc nevíme přesně, jak se na něj vůbec máme dostat, všichni se hrnou jen k madoně... Takže na to rezignujeme, radost z dosažení naší první čtyřtisícovky nám to rozhodně neubírá. Kvůli asi miliardě lidí děláme jen vrcholové selfie a honem dolů k batohům na svačinu.
Azuro, sluníčko pěkně pálí, bezvětří, vyhříváme se čtyřech kilometrech jen v péřovkách, lépe už počasí vyjít nemohlo. Přesto se nahoře nezdržujeme nějak dlouho, cesta dolů je dlouhá. Opět zdoláváme nebezpečný traverz a mostek přes trhlinu a ve vlastních stopách se pomaličku vracíme k chatě. A ač už nefuníme, nakonec je návrat pro mě horší než cesta vzhůru. V prvé řadě Fridexovi ujede rukavice asi dvacet metrů od vyšlapané cesty, po mém lehce hysterickém záchvatu ze strachu opustit vyšlapanou cestu ji tam necháváme. A pak se rozhodujeme pro alternativní závěr (ne z rozmaru nejít stejně, ale výstup byl opravdu hodně strmý a dost zledovatělý), který samozřejmě před námi už řada lidí prošla, ale je jich mnohem méně a o to více trhlin. Takže hysterický záchvat číslo dvě, fakt je hodně nepříjemné těsně míjet a ve dvou případech i přeskakovat mnohametrové díry... Ten šutr, který mi po došlápnutí na pevnou skálu spadl ze srdce, byl slyšet určitě až v Austrálii.
(Jen pro pořádek dodávám, že jsme šli na túru samozřejmě řádně vybavení, drželi jsme si dostatečný odstup, poznatky z ledovcového kurzu si doma poctivě osvěžovali a šli vyšlapanou a ověřenou cestou na jednu z nejjednodušších čtyřtisícovek, ale přece jenom to je ledovec, a na něm se může stát všechno.)
Sešplhat na stezku, kterou jsme ráno zdolávali za tmy, bylo taky celkem zajímavé, pořádná cesta tam vlastně nebyla, takže jsme poskakovali různě mezi skalkami. Na chatu jsme dorazili před třetí a na rozdíl od naprosté většiny turistů nezamířili hned dolů k autu, ale pořádně zrelaxovali, vychutnali si ještě jednu skvělou večeři a snídani a do údolí sešli až druhý den ráno...
...a to bylo teprve pondělí a naše dovolená ještě zdaleka nebyla u konce. Chtěli jsme ještě na švýcarský Castor, který leží o chlup výš než Paradiso, aklimatizovaní jsme byli dost, ale skočila na nás z únavy nějaká viróza, takže jsme se jím jen pokochali zezdola a přes Turín to vzali rovnou do Janova, kde jsme prohlídkou města a relaxem u moře strávili dva dny. Pak se nám udělalo líp, tak jsme přes Milano popojeli k Lagu di Garda a přespali v úžasném kempu další dva dny, vylezli si ferratu, pokochali se vodopády a procházkovali v půvabném městečku Riva del Garda s ukázkovou "přímořskou" atmosférou. A v sobotu 31. 8. jsme se ještě prošli Veronou, navštívili Fridexovu sestřenici a vydali se na devítihodinovou cestu domů...
A ač jsme strávili v cizině hodně intenzivních devět dní, vůbec se nám nechtělo. Byla to naprosto báječná dovolená splněných snů!
Mí FB friends se mohou kouknout na spoustu fotek
2025 ©