O stresu, poctivosti, panice a euforii

Tak už je to zase tady. Státnice se blíží a já začínám stresovat. Zažívám přesně stejné stavy jako před třemi lety, kdy jsem se připravovala na bakaláře. Je to docela úsměvné, protože to značí, že některé věci se fakt nemění a že se už velmi dobře znám. Takže vím docela určitě, co bude v červenci a srpnu až do dne D následovat - panika, stres, ale taky pocity euforie a víry, že jsem perfektně naučená. 

S poctivostí k diplomu dojdeš...

V příspěvcích na zkoušky se připracujících studentů, kde se to jen hemží prokrastinací, učením na poslední chvíli, úklidem, sledováním seriálů a děláním všeho možného, jen ne učením, se nepoznávám. Nemám absolutně problém s disciplínou. Odložila jsem knihy (filmy a seriály ne, ty totiž nesleduju i tak) i řadu zážitků (ale některých se nevzdám i tak, byť s učením v tašce). Knihovnictví mě totiž (ještě pořád) baví a učit se vlastně taky. Nevzdávám se spánku ani zdravotních procházek, jen jsem při nich knížky a časopisy vyměnila za vypracované otázky... 

...ale stresovat při tom stejně budeš

I přesto se ale hrozně bojím, že to nezvládnu. A vytáčí mě kecy o tom, že není šance, že by to někdo tak nabušený a poctivý nedal. Jo, je to (asi) pravda, ale nemá i takový člověk nárok na pochybnosti a obavy? A těmito řečmi ho neuklidňujete, spíš ho shazujete. Navíc když to říká někdo, kdo si tím sám neprošel... A taky - stát se může leccos. Nepodceňuji se, ale ani nepřeceňuji a v žádném případě nezapomínám na zdravé sebevědomí, ale ani na pokoru. 

Těžší cesta, ale měnit se nebudu

Tohle mé poctivé učení není úplně efektivní, respektive - šlo by se naučit i jednodušeji. Například nedrtit detaily, když pak před komisí nestačíš kvůli času říct ani desetinu naučeného (vyzkoušeno z bakaláře). Jenže já se měnit nebudu, protože to prostě nejde. Každý má určitý systém, a i když ten můj není ideální, funguje, a tak zatnu zuby a budu makat. Je fakt, že to teď beru trochu volněji než toho bakaláře, i tak se ale asi učím víc, než musím. Avšak nezapomínejme, že se učíme nejen pro titul, ale hlavně pro sebe. :-) I proto do sebe nasávám i to, co přímo v otázkách není, ale patří to k základu knihovnické profese. Ano, prostě si pořád pořádně nepamatuju knihovnický zákon. :D Vlastně teď už ano - dnes ráno jsem si ho přečetla a už se mi vše vybavilo. :-)

Strach z ostudy a touha po červené

A víte, proč se těch státnic ještě bojím? Pohoření a opakování by mi samo o sobě nevadilo, ale studuju knihovnictví deset let a považovala bych za ostudu, kdybych to nezvládla. Podotkněme, že jen já sama, rodiče, přítel, kolegové a kamarádi by mi rozhodně nic nevyčítali. Souvisí to i s další věcí, která mi přípravu komplikuje - tím, že jsem už všemi možnými školami a praxí protřelý knihovník, toužím zazážit, odevzdat maximální výkon a ideálně získat červený diplom. Potřetí. :-)

Lenost? Ale ne...

Jenže to záleží především na diplomce, se kterou jsem měla šílené trable a která je důvodem, proč jdu až v srpnu. Jsem moc ráda, že jsem je zvládla překonat, ale zima a jaro byly v tomto směru psychicky hodně náročné a květen, kdy jsem ji psala, mě úplně vyždímal. Pak ještě stresy, co vedoucí na to, následně úleva, že můžu jít tisknout, a pak (nyní) zase obavy, jestli to bude fakt dobré. Rozhodně jsem ji nezvládla dopsat včas z lenosti, motala jsem se zkrátka v kruhu, z kterého nešlo vystoupit. Nikdy jsem ani na okamžik nepochybovala, že školu dodělám, ale nevěděla jsem, jak tuto krizi překonat. Po dokončení všech zkoušek letního semestru se mi však v hlavě záhadným způsobem rozsvítilo, přišla jsem na několik věcí, udělala si plán a pustila se do toho. Zvládla jsem ho nejen dodržet, ale dokonce jsem byla rychlejší. 

Závist? Pozitivní věc!

Závist není pěkná vlastnost, ale když si z ní vezmete něco pozitivního, klidně záviďte. Když mojí skvělí a úžasní spolužáci, kterým moc úspěch přeji, udělali v květnu státnice, první myšlenka byla - já chci taky! I já si zasloužím svůj šťastný konec! A ohromně mě to nakoplo nejen k dodělání diplomky, ale zejména mi to dalo chuť do učení, která mě už neopustila. Kdychom všichni odkládali, těžko říct, jestli bych se dokázala na učení naladit tak pozitivně, jako teď. 

Držet pěsti a palce nežádám, to není můj styl. A taky mě neuklidňujte ani neříkejte, že to žádná ostuda nebude. Radši si užívejte léta a 19. a 20. srpna si nechte hlavou problesknout myšlenku, že jedna ustrašená a poctivá holka v Opavě kráčí ke svému šťastnému konci....