O studentských létech se říká, že jsou ta nejsladší v životě. Člověk sice nemá moc peněz, ale je mladý, plný energie, má spoutu příležitostí se seznámit a bavit a věnovat se řadě koníčků. To vše jde s nastoupením do pracovního procesu už poněkud hůře...
Naštěstí to však neplatí absolutně a jistě se najde spousta lidí, kteří studiem spíš tak nějak propluli a začali pořádně žít až později. Anebo se naopak školou protrápili, ať už kvůli špatnému výběru či příliš velké náročnosti studia. Pro ně pak maturitou/státnicemi/absolutoriem/jazykovou zkouškou/... začíná skvělý život bez nervů ze zkoušek a věčného přemlouvání se k učení.
Já na svá pravá (ta nepravdá stále trvají - již pátým rokem studuji dálkově vysokou, z toho druhým rokem při práci) studenstká léta vzpomínám jen v dobrém, zvláště na středoškolskou etapu - rozhodnutí pro knihovnickou školu v Brně bylo nejlepším v mém životě. Stal se tam ze mě úplně jiný člověk, a to v dobrém... Užívala jsem si i mimoškolní život na intru, chodila jsem do břišních tanců, později do stepu, hrála anglické divadlo, organizovala se spolužáky akce pro děti (a dobrovolně tak ve škole zůstávala například přes víkend), chodila s intrem do divadla... Takže žádné bujaré party a hospody. Voška byla taky fajn, po jejím skončení nastalo ale zhruba roční vakuum, kdy jsem "pouze" dálkově studovala vysokou a nemohla sehnat práci, chodila jen po jednorázových brigádách a věnovala se práci šéfredaktora známého internetového deníku o fantastice. Bylo mi ale hrozně, po sedmi letech návrat z Brna do Olomouce, kde jsem neměla žádné kamarády, byla jsem zvyklá být mezi lidmi, a najednou pořád sama, neschopnost najít práci a zamítavé reakce z pohovorů mi taky moc nepřidávali... Doma mi říkali, ať se moc netěším, že mě, až budu pracovat, zápal přejde, JENŽE!
V lednu 2013 jsem do práce opravdu nastoupila, a to naštěstí v oboru, který jsem vystudovala. Zvykala jsem si hrozně krátce, všechno bylo snadné, kolegové, vedení i prostředí naprosto perfektní a já byla moc šťastná. Vše se taky začalo dařit v osobním životě, našla jsem si přátele, svou první lásku, začala pořádně pařit (první probděná noc v hospodě opravdu nepřišla v těch osmi studijních letech, ale až když jsem začala pracovat). Byla to shoda náhod, ale já věřím, že tomu napomohla i ta práce, prostě jsem se dostala do psychické pohody, která - ačkoliv se samozřejmě spousta věcí změnila a celkově se vše uklidnilo a "sedlo si" - trvá doteď.
Žiju teď zkrátka pod šťastnou hvězdou a je mi mnohem líp, než při studiích (o vošce a vysoké to platí stoprocentně, ke střední bych byla nespravedlivá, tam jsem zažila spoustu úžasných zážitků). Je to samozřejmě hodně o práci, pokud však má člověk kliku a najde si skvělou, nebo aspoň ne úplně příšernou, může si život užívat z plna hrdla a mnohem víc než "za mlada". Ono to není jen o tom, že najednou jsou k dispozici vlatní finance, ale i o pocitu soběstačnosti, užitečnosti, nezávislosti... Aspoň tak to mám já, nenapravitelý optimista. :-)
Takže opravdu není třeba panikařit z toho, že si během školy neužívám život plnými doušky. Ta nejlepší léta totiž teprve čekají. :-)
2025 ©