V Brně jsem strávila neuvěřitelných sedm let, od podzimu 2004 do léta 2011. Obrovský kus života, který mě velmi ovlivnil, změnil a nasměroval v podstatě tam, kde jsem dnes. Rozhodnutí odejít na střední do cizího města považuji za jedno z nejlepších, která jsem kdy učinila. Z introverta a tak trochu outsidera se stal člověk, kterému bylo ve společnosti úžasně, ale současně se naučil fungovat jako samostatná jednotka a starat se sám o sebe. A líbilo se mi tam tak moc, že jsem oproti očekávání zůstala o tři roky déle...
Zadostiučení je skvělý pocit. Od studia v Brně mě spousta lidí odrazovala, včetně rodiny ("Na intru? Ty? Zbláznila ses? Nezvládneš to!") a třídní učitelky ("Víš, jak málo v knihovně berou? A jak málo nových lidí tam přijímají?"). Což byl trochu podraz, ale ani na okamžik jsem neuvažovala, že bych změnila plány a zamířila na olomouckou obchodní akademii, která mi byla nabídnta jako alternativa střední knihovnické. A ke cti rodičů slouží, že mi přihlášku podepsali, jeli se mnou na den otevřených dveří (z něhož jsem byla nadšená) a podívali se i na intr, který se měl stát mým domovem na všední dny. A právě na internát bych v první části mého brněnského vyprávění chtěla zavzpomínat...
Notebooky tehdy ještě nikdo neměl, natož mobil s wifi, takže se chodila okupovat počítačová učebna. Kdo dřív přišel, ten surfoval... Jsem ta vlevo.
V perexu si můžete prohlédnout, jak můj brněnský domov vypadal. No, vlastně nevypadal. Za mě to byla vysoká ošklivá budova, kterou až později vylepšili obřím billboardem. Krásnou barevnou fasádu dostala až poté, co jsem byla definitivně pryč. Ale uvnitř to bylo docela hezké i tehdy. Na dnu otevřených dveří nám samozřejmě ukázali ty nejhezčí pokoje, ale jinak jsme si - hlavně v porovnání s ostatními domovy mládeže - skutečně neměli nač stěžovat. Bydlelo se ve dvoupokojích pro šest lidí, se sprchou a záchodem, uklízečko chodily vynášet koše a vytírat každý den. Úložného prostoru bylo dost a já jsem měla to štěstí, že jsem za celých sedm let bydlela na straně s balkony. Ten jsem využívala v zimě (či spíš na podzim a jaře, jak začalo mrznout, měnil se v mrazák) jako ledničku - ta totiž byla jen jedna na patře, těžko se do ní dostávalo (člověk si musel chodit dolů půjčovat klíč a vůbec měla kuchyňka nějaký divný režim), a hlavně se z ní kradlo. Poté, co mi zmizel pudink za třicet korun, jsem občasnou úschovu jídla řešila tak, že jsem jogurty otevírala, balila do sáčků a dávala do nich lžičku.
Vlastní fotky mám, ale netuším kde... Tak aspoň pár obrázků toho, jaké jsme to tam měli. V průběhu mého působení nám vymalovali patra - vždy dvě stěny a futra. Pater bylo ale hodně, tak jsme se smáli, když jedno vymalovali bílou (vynikl tak kontrast mezi už zašlou výmalbou), druhé šedou (vypadalo jak vězení) a další červenou (spolu se světle působilo jako bordel :D)
Vařit se na intru nedalo - nějakou dobu tam byly vařiče, ale pak - prý kvůli tomu, že na nich a kolem nich většina nechávala bordel - nám je odnesli a nechali pouze mikrovlnku s návodem na vaření různých jídel. Nikdy jsem to ale nezkoušela. Jinak varnou konvici jsme samozřejmě - jako všichni - měli na pokoji, ovšem že nelegálně: nesměli jsme ji zapomínat ráno schovávat do skříně. A samozřejmě taky při večerních kontrolách, které probíhaly na pokojích středoškolaček každý večer.
Intr měl skvěle vybavenou knihovnu. Ale já si za celých sedm let nepůjčila ani jednu knihu...
Ne, že by někdo kontroloval úklid (i když občas nějaká nepříjemná "vychna" nějakou připomínku měla - hrozně mě tehdy rozčilovalo, že podle vychovatelek znamenal nepořádek ustlaná postel, museli jsme dávat peřiny do šuplíku pod ní), byla to kontrola toho, jestli jsem v budově. Vycházky jsme totiž měli kontrolované, ale jen z povinnosti, nikdo nás na intru neuvazoval. Do 18 jsme mohli být každý den venku do sedmi, když jsem se předem nahlásili vychovatelce, tak do devíti, o pozdější vycházku již museli žádat písemně rodiče. Ale bylo to bez problémů. Vycházky se nám zapisovaly na kartu, kterou jsme při odchodu nechávali na vrátnici a pak si ji zase brali. Kdo přišel pozdě, dostal černý puntík, také jsem byla jednou poctěna a přišlo mi to hrozně vtipné. :D Na vošce už vychovatelka byla spíš jen pro formu, vycházky jsme měli do jedenácti a o prodloužení jsme již samozřejmě žádali sami.
Posezeníčko v televizní místnosti
Na intru mě štvalo, že jsme tam nemohli zůstávat přes víkend, a pokud jsme zůstávali dopoledne doma, museli jsme to jít hlásit na vrátnici. I s důvodem. Já se nikdy neflákala, ale na vošce nám pořád něco odpadalo, přesouvalo se atd., a pořád něco vysvětlovat bylo nepříjemné. Že bych ale šla na privát, o tom jsem nikdy, ani na vošce, neuvažovala. V prvé řadě jsem nebyla náročná, na intr jsem si zvykla a bylo to pohodlné bydlení (nehrozilo, že se budu muset vystěhovat, když se něco porouchalo, šla jsem to jen nahlásit, atd.). A navíc za bezkonkurenční cenu - platila jsem cca 1100 se vším všudy. Bez stravy. Jíst jsem na intru zvládla jen asi první tři roky, pak jsem si raději (i přes absenci ledničky) kupovala jídlo sama. Mám mlsný jazýček, ale uznejte - chtít jíst celozrné pečivo a vyhýbat se uhu není rozežranost, ne? :-)
Jídelna
Intr umožňoval tisíc a jednu možnost vyžití, v tomto směru byl skvěle vybaven. Žel, skoro nic jsem nevyužila. Do koupi notebooku (ten jsem dostala až v prváku vošky, což mi teď připadá neskutečné) jsem pouze okupovala počítačovou místnost, pak jsem dvakrát navštívila posilovnu a jednou keramickou dílnu. Intr nabízel i doučování, aerobic, hru na klavír a kytaru, paličkování... Vše zdarma. Joo, teď jsem si vzpomněla, že jsem na vošce chodíla skoro každý týden na promítání filmu do klubu. Byl to moc příjemný prostor, kde se pořádaly i různé koncerty, divadelní představení atd. Tak ano, tam jsem občas zašla. Viděla jsem tak poprvé Sin City, Kruh (ačkoliv ten jsme si vyjednaly ještě na střední mimo pravidelné promítání)...
Na Brno a intr jsem si zvykla poměrně rychle. Moje introvertnost vzala brzy za své, studovala jsem totiž skvělou školu (ale o tom podrobněji v dalším článku) a měla štěstí i na spolubydlící. Skoro zamačkávám slzičku dojetí. Ačkoliv jsem si byla s většinou velmi blízká, naše kamarádství se hlavně proto, že jsem byla každá odjinud, obrátila prakticky okamžitě po ukočení školy v prach. Na střední jsem bydlela se spolužačkami, na vošce jsem si perfektně sedla s Klárou, která studovala školu v budově, kam jsem chodila i já. S ní jsem se tehdy ani radši moc neloučila, trhalo by mi to srdce...
Připadá vám, že jsem zbytečně dramatická? Když s někým bydlíte a sdílíte spolu své radosti i starosti, sblíží vás to. Ale musíte si sednout. Měla jsem i pár spolubydlících, o kterých jsem po roce věděla jen to, jak se jmenují a jakou školu studují. Takže ano - na intru se dalo fungovat i takto, zcela samostatně. Měla jsem ale štěstí, že jsem potkala pár spřízněných duší...
Klavírů bylo na intru dost, žel většina pořádně rozladěných...
Rodiče se hrozili, že to budu mít do školy daleko. Intr totiž sídlil přesně na druhé straně města. Ale mně to nevadilo, do školy jsem jezdila autobusem, kde jsem se vždy pěkně prospala (jel padesát minut). Cestou přistupovali spolužáci, takže jsme si pěkně popovídali (pokud jsem se tedy vzbudila dřív). Na vošce jsem jezdila tramvají a blíž, zato jsem mohla chodit zpátky pěšky. Tedy občas. Dnes mě mrzí, že jsem nechodila častěji. Nebo spíš to nechápu, s mou aktuální posedlostí procházkami. :-)
Poloha intru byla ale parádní. Byl na kraji města, kousíček od zastávek autobusů a tramvají. Zhruba kilometr od nákupního centra, autobusového i vlakového nádraží. A na druhé straně byla Ikea a Olympia a pole a kukuřičné a řepkové lány... Kolem kterými a jimiž vedly cyklostezky, které hojně využívali bruslaři. Na vošce jsem si koupila brusle a jezdila docela často. Byla to nádherná projížďka. Zvláště když u Olympie postavili park s kruhovou dráhou na in-liny, umělou stěnou, dětskými hřišti, parkovou železnicí... Když bylo venku hezky, bylo to nádherné a já - opět teď zamačkávám slzu dojetí. :-)
Klub
A jak to bylo s tím mým prodloužením na tři roky? Na Brno jsem si zvykla. Zvláště kvůli škole, učitelům, spolužákům... Nedovedla jsem si představit, že se po maturitě sbalím a půjdu jinam. Na vysokou jsem se nedostala, a tak jsem se přihlásila na vošku. Naplňovalo mě nadšením, že se budu dál setkávat se stejnými učiteli... Už to samozřejmě bylo jiné, fungovala jsem více samostatně a ukončení studia zdaleka tak neprožívala, ale dnes jsem moc ráda, že jsem tam zůstala. Navedlo mě to na cestu, po které nyní kráčím a na níž jsem moc spokojená...
A na závěr ještě pár zážitků, které si teď spontánně vybavím, když si vzpomenu na intr...
...blbnutí se spolužačkou, kdy jsme jezdily každá s jednou bruslí po chodbě. Samozřejmě tajně!
...olympijská noc! Vancouver se dal sledovat hlavně v noci, takže jsme ukecaly vychovatelku, aby nám půjčila na celou noc klíč od televizní místnosti. Já vydržela až do šesti, spolubydlící to zabalila dřív, ale viděly jsme krásný triumf běžecké štafety, Sáblíkovou, hokej...
...slavení Vánoc. Koupily jsme si a ozdobily větev, zpívaly u klavíru koledy... Mně tehdy bylo docela blbě, protože mi nastupovala chřipka, ale i tak je to nezapomenutelné...
... promítání Kruhu. Nevěděla jsem, na co jdu, a i když ostatní ano, zasáhlo nás to všechny. Spolubydlící nás pak děsila tím, že se namáčkla na prosklené dveře, kamarádka se bála jít temnou chodbičkou na záchod...
...pizza se spolubydlící. Drobnost, jasně, ale jasně si vzpomínám, jak jsme si koupily tři malé pizzy (protože ze dvou se nenajíme a čtyři by byly moc) a ohřívaly si to v mikrovlnce.
...pocit, když jsem jela tramvají v neděli večer na intr a počítala patra, abych zjistila, jestli se u nás nesvítí. Pokud se nesvítilo, většinou to znamenalo, že jsem první. Spolubydlící jsem měla ráda a neměla jsem s nimi problém, ale bylo fajn se aklimatizovat na nový týden osamoceně.
...spaní na balkonu s kamarádkou. Vynesly jsme si tam matraci (dvě se nevešly), vzaly spacáky... V noci se přihnal liják, kámošku to vzbudilo, mě ani náhodou. Probudila mě, ale i tak jsme pak ještě týden matraci sušily.
...osamostatnění se, schopnost fungovat sama a přitom být ohleduplná a naučit se s někým žít. Život s pěti dalšími lidmi vyžadoval určité kompromisy a musím se pochlubit, že mě to absolutně nedělalo problém. Ani mě nenapadlo například vařit vodu v místnosti, kde někdo spal, sluchátka jsem používala automaticky, když mě spolubydlící o něco požádala v obchodě, když jsem tam šla, ráda jsem jí to koupila...
A příště o škole... A to bude teprve slziček...
Fotky pocházejí z FB intru
2025 ©