Za volantem

Řidičák jsem si udělala v 18, napoprvé, a byla jsem asi spíš výjimka v tom, že jsem doma byla doslova nucena řídit. Ideálně sama. Ať se to naučím. Takže tři týdny od získání papírů jsem drandila po německé dálnici, zleva zprava auta svíštící si to 180tkou, s tátou spokojeně pochrupkávajícím na zadním sedadle. Od té doby jsem najezdila tisíce a tisíce kilometrů, něco "vytunila" takřka k dokonalosti, něco úplně zapomněla, a ačkoliv se ani náhodou nepovažuju za skvělého řidiče, musím zaklepat, že zatím jsem jen dvakrát odřela auto o stěnu garáže a jednou v plné rychlosti napálila na přehlédnutý obrubník. Hlavně se však (prý) se mnou lidi v autě cítí bezpečně!

Řízení nijak nemiluju, a taky za volant sedám poměrně málo, není potřeba. Ale když už jedu, tak rozhodně preferuju, když se někam vezu sama. To rozpálím cédéčko a cestu si vyloženě užívám. Ale nemyslete si, že šlapu na plyn víc, než je zdrávo (a legální). Naopak, předpisy se snažím vzorně dodržovat a mimo obce jezdím dost pomalu, třeba na dálnici je pro mě 90 km/h ideální rychlost. Jasně, auta, která mě musí předjíždět, si to už tolik neužívají, ale já nikdy nespěchám a mezi kamiony v pravém pruhu je mi dobře. :D A souvisí to také se spotřebou, kterou se snažím mít vždy co nejmenší. Vždycky mám radost, když se mi ji podaří srazit pod 5 litrů. A také se soustředím na to, aby má jízda byla co nejplynulejší, což docela zvládám taky. Na křižovatky si pěkně pomaličku dojíždím na neutrál, rozjíždím se zvolna... 

S bezpečností souvisí i to, že dodržuju vzdálenost od auta přede mnou. Většinou větší, než je třeba. Což je problém u předjíždění (které zvládám na dálnici, ale na normálních silnicích je to morda a musím mít prázdné horizonty, abych se vrhla dopředu) a v zácpách, kdy mi spolucestující nadávají, že se mi do děr vždycky někdo nacpe. No, nacpe, ale já se na nikoho lepit nebudu.

A musím se pochválit i za to, že se bezvadně rozjíždím na ruční brzdu. :D

A mé slabiny? Těch je víc než předností. :D Zejména jsem zapomněla parkovat (do úzkých, respektive normálních děr, když mám volno na dvě auta, tak tam samozřejmě nějak zajedu). V autoškole jsem to zvládala, ale teď si prostě nějak nemůžu v hlavě srovnat, jak tím volantem točit. A přiznávám, že jsem natolik líná a pohodlná, že vždycky na volant pustím někoho jiného, ať mi zaparkuje. Jo, je to ostuda a mohla bych si to dát jako předsevzetí pro letošní rok, ale zkrátka... ta lenost. :D Taky se samozřejmě jako většina žen v autě nevyznám, takže pokud mi praskne žárovka, pojistka či je třeba něco někam dolít, tak jsem úplně bezradná. Jediné, s čím bych si možná poradila, je výměna kol, ale to už jsem taky léta nezkoušela. O tom, že jsem nikdy cvičmo (na ostro to naštěstí nebylo potřeba) neskládala výstražný trojúhelník, bych se pak vůbec nezmiňovala...

A taky mám probém někam trefit - podle cedulí je to v pohodě, ale navigaci nemám a s mapami jsem občas bezradná, hlavně ve městě. Ale lepší se to, provádím doma důkladnou přípravu a snažím se zapamatovat si počty mostů, světelných křižovatek, šířku ulic, které míjím... Nicméně někdy se zaseknu tak, že minu ceduli a o pár desítek metrů dál na křižovatce najednou nevím, jestli ukazovala doprava nebo doleva. :D

Ale hlavně jsem ráda, že řidičák mám. Je to praktické a už nastala řada situací, kdy by to bez něj bylo těžké. Taky mě ale těší, že jsem se na autě nestala závislá (což ani nejde, když si ho zatím jen půjčuji od rodičů a abych pravdu řekla, po vlastním vůbec netoužím) a jako dopravní prostředek používám hlavně svoje nohy...

Řízení zdar. :-)