V pátek jsem se vrátila z vytoužené dovolené v Barceloně (o které vám možná něco napíšu) a hned v sobotu jela do Prahy na sestřinu svatbu. Během cachtání v moři a večerních tanečků s miláčkem jsem si uvědomila, že zažívám opět chvíle absolutního štěstí. Takový ten okamžik, kdy si naplno uvědomujete, že je vám neskutečně blaze, a toužíte si ten pocit uchovat co nejdéle. V mém životě jich není moc - ani nemůže být, protože pak by nebyly vzácné. Mnohem důležitější je trvalý pocit klidného štěstí a vyrovnané spokojenosti, který dlouhodobě zažívám...
Včera jsem trochu přemýšlela nad tím, proč jsem v posledních letech (cca od roku 2013, ale kontinuálně vlastně až od letoška) tak šťastná. Jestli to je tím, že mám prostě štěstí a vše mi vychází, nebo jestli jsem pozitivně naladěná, udržuji si dobrou náladu a na vše koukám z té lepší stránky. Došla jsem k názoru, že je to kombinace obého. Jsem zdravá, což u mě vždycky bylo, je a bude to absolutně nejdůležitější, mám úžasnou práci, nejlepšího přítele na světě, prima byt (byť s několika výhradami - a už jsme u toho pozitivního myšlení), žiji v krásném městě, podařilo se mi získat třetí červený diplom a zakončit tak svá studia nejlíp, jak to šlo, zúčastňuji se super akcí...
Ale můj život má samozřejmě i několik mráčků. Druhá práce mě často neskutečně nervuje (a přitom šíleně baví - to je kombinace, co? :D), o bytu už jsem mluvila, přítel mě občas štve (což je znak zdravého vztahu :-)), všichni mí blízcí nejsou zdravotně v pořádku, taky bych ráda měla víc kamarádů (protože nemám skoro žádné, o kamarádkách nemluvě)...
Ale i přes to všechno jsem celkově moc šťastná. A není to jen tím, že pozitivní věci v mém životě výrazně převažují. Za poslední měsíc jsem se poměrně dost změnila. Začala jsem jinak myslet. Ne moc výrazně (vždycky jsem byla spokojený a veselý člověk), ale pár věcí jsem si uvědomila. Řekněme, že jsem zase o trochu víc poznala samu sebe. Hodně mi pomohla práce, která mě opravdu neskutečně naplňuje (na škole mi bylo fajn, ale teprve v zaměstnání mám pocit, že konečně žiju naplno), ale za ten poměrně zásadní obrat v mém myšlení v poslední době může víc věcí.
Zaprvé diskuze s kolegou, se kterým jsme na stejné vlně a společné filozofování mě v řadě věcí hodně ovlivnilo. Či spíše přimělo se na věci dívat i z jiného úhlu pohledu. Pak jsem si taky nalajkovala na FB pár motivačních stránek a citátů - je to možná trochu divné, ale mě přečtení nějakého pěkného (cynici by řekli patetického a sluníčkového) citátu či příběhu opravdu pomáhá. Přečetla jsem i pár tzv. motivačních knížek, občas čtu psychologické články. A hodně přemýšlím o svých názorech, pocitech, o tom, proč jednám právě takto... Nepřivírám oči před globálními či místními problémy, ale nenechávám se politikou a dalšími zprávami vyhodit z klidu. Až na pár oblastí, s knihovnictvím v čele. Na tohle téma se dokážu pořádně rozohnit, a když mi třeba někdo třeba pohaní vošku, tak jsem schopná ji obhajovat až do krve. :D Také jsem si uvědomila, že člověk si tvoří svůj vlastní vesmír a do velké míry záleží jen na něm, jaký bude. A já si ten svůj cíleně buduji jako pohodové a slunečné místo.
Tato proměna má několik důsledků. Získala jsem neskutečně moc energie a chuti do práce (a dříve i učení) - cítím se jako naspeedovaná veverka, ale o tom samostatný článek, to totiž stojí za to :D, chuť se účastnit moře akcí a projektů, vymýšlet, organizovat, podnikat, komunikovat, seznamovat se, zkoušet nové věci... Asi bych se charakterizovala jako pábitel :D, až na to vychloubání a vymýšlení. Na druhou stranu jsem ztratila chuť vysedávat po hospodách a pít alkohol. :D Je to fajn, ale už to neprovozuji zdaleka tak často, jako dřív. Jsem rovněž víc sebevědomá a "otrkaná" - i když tyhle vlastnosti mají delší historii.
Stal se ze mé zkrátka člověk, který miluje život. A nepřišlo to úplně samo, jak o tom přemýšlím, cíleně na to pracuju. Držím si palce, aby mi to vydrželo co nejdéle. :-)
2025 ©