Můj život s DDR

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Byly podzimní prázdniny léta páně 2009, chotěbořský Festival fantazie Speciál byl v plném proudu a Bára, moje spoluconařka, mě poprvé vytáhla na taneční pad. Vášnivý vztah byl navázán.

Abyste rozuměli - nejsem nijak extra tanečně nadaná. Sice se pravidelně nepravidelně už řadu let věnuji břišním tancům, pár let jsem stepovala a čas od času koketuji i s jinými styly, ale královna parketu rozhodně nejsem. Proto jsem se pěkně vzpouzela s odůvodněním, že se mi budou všichni smát. Samozřejmě to byly zbytečné obavy - na conu se na vás nikdo nekouká, a když kouká, tak rozhodně nesměje. 

Extreme dance pad mi maximálně vyhovuje. Sice po podlaze dost ujíždí, ale skáče se na něm příjemně, a hlavně má kvalitní výplň, která mírní otřesy. 

A vůbec - ono když si poprvé stoupnete na pad, tak je to jedna velká sranda (tedy často i když si stoupnete podruhé, potřetí, počtvrté... ale poprvé vždycky největší). I když jsem měla nejnižší úroveň (a pět šipek - hrála jsem totiž verzi PIU, která má aktivní i střed), celou dobu jsem stála ve středu a jen se smála, absolutně jsem totiž nevěděla, jak a kam mám nasměrovat své nohy, aby správně chytily šipky ploužící se vzhůru rychlostí unavené želvy. Snažila jsem se koukat po Báře, ale extra to nepomáhalo. Ale i přesto mě už první song přesvědčil, že to naprosto výborná zábava a vůbec - já chci domů pad taky!

Zbytek FFS jsem trávila u DDRka každou volnou chvíli a musím sebevědomě uznat, že jsem zlepšovala skoro raketově. Po dvou písníčkách na dvě pacičky, po pěti na tři... A tam jsem se zastavila, na vyšší úroveň to prostě nešlo.

Prográmek na tancování Stepmania

Po FFS nastala dlouhá DDR pauza. Na Sconu jsem si sice zatancovala na dvě písničky (a poprvé na hardpadu), ale to se skoro ani nepočítá. No a pak, v dubnu, jsem dostala možnost si vybrat nějaký dárek k úspěšným přijímačkám. Hádejte, co jsem si přála...

První týdny jsem byla na padu doslova závislá. Trávila jsem na ně až několik hodin čtyři, pět dní v týdnu, což bylo naprosto šílené. Doma jsem tancovat kvůli tenkým stropům nemohla, ale na intru jsem si to vynahrazovala měrou vrchovatou. A rychle jsem se zlepšovala. Poskočila jsem na mírně pokročilou úroveň a začala koketovat s těžšími červenými tlapičkami. Na conech jsem už DDRko moc nevyhledávala, přece jen jsem si ho mohla užívat doma, a navíc se tam tancovalo na hardpadech, z kterých mě bolí nohy.

PIU - podobná hra jako DDRko, ale šipky směřují do stran a je aktivní střed. 

A samozřejmě - čas strávený na padu se postupně zkracoval, přece jen už jsem z toho nebyla tak odvařená jako na začátku. Nyní skáču zhruba jednou, dvakrát týdne, ale snažím se častěji. Průběžně si stahuji nové písničky, začínám experimentovat s verzemi pro šest šipek a naprostou většinu písniček už zvládám na červené tlapičky a některé songy dávám dokonce i na nejvyšší úroveň. DDRko je pro mě stále těžkou závislostí a úžasnou zábavou a asi jen tak mě bavit nepřestane. Ačkoliv... Vloni na podzim jsem na Fancity propadla wiičku a kinectu. Kdyže bude další příležitost dát mi nějaký dáreček? ;-)