Poslední červnovou sobotu jsem se zúčastnila již počtvrté rodinného běhu v rámci Olomouckého půlmaratonu. Byl to již třetí letošní závod - pokud počítám majálesový miniběh s knihou, což byla spíš sranda. Ale v dubnu jsem běžela ještě pro Světlušku na charitativní akci - v noci s čelovkou, tři kilometry. A bylo to super! A nejvtipnější na tom, že v běžném životě vůběc neběhám.
Jsem totiž na to moc líná. Vysvětluju tak to, proč svoje nohy roztáčím do slušného tempa cca 5,5-6 km/h při procházkách, ale nikdy se nerozběhnu. Chodím v teniskách, sandálech, šorktách či sukni, s kabelkou, batůžkem, prostě co zrovna mám na sobě a na nohách. Nezpotím se, takže nemusím řešit sprchu, navíc si při chůzi můžu číst a cestou se stavit třeba v obchodě. Nehledě na to, že po příchodu domů nejsem úplně zdechlá. Zkrátka - neběhám. A proč tedy závodím?
I v minulých letech jsem se různých krátkých (nejen) charitativních běhů účastnila. Primárně mi jde o pomoc dobré věci, a pak - já jsem prostě docela akční člověk, který si vždycky vyhmátne nějakou akci a nadšeně se jí účastní. Na té dubnové Světlušce jsem ale těsně před rozběhem zapochychovala, jestli to byl dobrý nápad - kolem mě všichni v běžeckém, s pouzdry na mobil na pažích... Nakonec paráda, zdaleka jsem nebyla poslední, jako já tento běh pojala samozřejmě spousta dalších lidí. No a rodinný běh? To už je tradice, při "závodu" vládne hezká atmosféra, a i když mě poněkud štve komerčnost celé akce, i tak do toho pokaždé jdu. A letos jsem zlomila rekord, trasu o délce 3,59 km zaběhla za 22,34, s čímž jsem navýsost spokojená, tím spíš, že jsem měla ještě rezervu.
Letos jsme poprvé běželi s Fridexem, respektive - doběhla jsem cca dvě minuty po něm. Ale to bylo očekávané a v pohodě, zaprvé je lepší běžec (byť ani on neběhá), zadruhé já neběhám "zátopkovým" způsobem - dnes tak trochu umřeme, když nemůžeš, přidej... Jasně, tři a půl kilometru je prd vzdálenost, ale to si pište, že se dá na ní "umřít", ti nejlepší atakují čas jedenáct minut. Ale já si chci běh, procházku, výlet na kole (...) užít, takže pěkně udržitelné tempo, pravidelné dýchání, úsměv, a hlavně se nezastavit. A potom zrychlit a sprintovat do cíle, kde člověk nepadne totálně vyšťavený, ale happy jak dva grepy si jde pro medaili a může okamžitě v pohodě konverzovat...
A víte co? Docela jsme s Fridexem namotivováni na štafetu na příští rok. Tu dlouhou, 10 a 11 km. Jenže na to by člověk trénovat měl. A to se nám zase nechce. Tak dáme vědět, jak do dopadne. :D
2025 ©