Hudební euforie 2 - Můj život s Mňágou

Mňága a Žďorp - kdysi moje srdcovka, kapela, která pro mě nebyla jen zdrojem potěšení ze skvělé hudby a geniálních textů (tato kombinace mě na ní ostatně baví dodnes), ale která mi rovněž velmi výrazně ovlivnila život, a to právě v onom "formovacím" období dospívání, na druhém stupni základky. A nejen pozitivně, ačkoliv hodnotit to vlastně vůbec nejde. Každopádně to bylo hodně intenzivní a zajímavé. Před pár týdny jsem byla po hrozně dlouhé době na jejím koncertě, při kterém jsem si zavzpomínala na všechny ty roky, kdy pro mě Mňága byla opravdu středobodem vesmíru...

Snad někdy na podzim či na jaře roku 2001 nebo 2002 šla ségra na koncert do olomouckého klubu U-klub. Já tehdy, ve svých 13, 14 letech na koncerty docela chodila, ale o Mňáze a Žďorp jsem nikdy neslyšela. A měla jsem náladu si zajít poslechnout něco nového, tak jsem si koupila lístek a vyrazila. Mňága je kapela pro všechny generace, ale mladí (zejména puberťáci okolo patnácti let) často poslouchají spíš něco jiného. Já v té době nebyla typickým puberťákem (s oblibou říkám, že jsem si pubertu odbyla až na střední a trošku ji prožívám i dnes :D), s vrstevníky si moc nerozuměla, byla jsem spíš vážnější, nezajímala jsem se o líčení, módu či kluky atd. A i to asi vedlo k tomu, že jsem se do Mňágy absolutně zbláznila. Nakoupila jsem si cédéčka (vzpomínám si, že Made in Valmez, první deska Mňágy, byla prvním CD v životě, které jsem si koupila, a v obchodě mě fascinovalo, že stojí "jen" čtyři stovky :-)), vytiskla si texty... A byla jsem tak nadšená, že jsem "donutila" tátu, aby mě před Vánocemi 2001 (anebo 2002) vzal na koncert do Valmezu, rodného města většiny členů Mňágy. A tak začala éra nástěnkářů...

Nejnovější deska Made in China

Na tom koncertu se totiž vyskytovala skupina fanoušků, kterou Petr Fiala, lídr kapely, dokonce pozdravil z pódia. Mluvil o ní jako o nástěnkářích. A já jsem na internetu zapátrala a opravdu našla fórum, kde se tito fanoušci, lidé ze všech koutů republiky ve věku zhruba od 20 do 40 let, baví. Nejen o Mňáze, ale i o jiné hudbě a všeobecně o životě. Měli tam i fotogalerie z různých akcí a srazů... Tak jsem se je osmělila pozdravit a zkusila se zapojit do diskuze. Na psaní si s nástěnkáři jsem se stala na několik let (dá se říct, ale intenzivní to bylo tak první dva roky) závislá. Bylo mi s nimi hrozně fajn, a to i přes věkový rozdíl mezi námi. V hlubinách internetu ty diskuze ještě najdete, a když si to teď čtu, tak se směju, protože ačkoliv jsem nebyla typický puberťák, moje příspěvky jsou prostě... no, řekněme, že odpovídají věku. :D Ve škole jsem si s vrstevníky moc nerozuměla a nástěnkáři tomu moc neprospěli, ještě víc jsem se od reality odstřihla. Nebyla jsem žádný mimoň, normálně jsem chodila do školy, měla i další zájmy a s lidmi kolem sebe jsem se bavila, ale... Chápete: Mňága a její "dospělý" svět mi prostoupil všechno. Dostala se i do školních slohovek. :-) Na základě jejího poslouchání jsem začala trošku víc sledovat hudební svět, číst nějaké hudební časopisy... Ale mělo to svou hranici, doopravdy skvěle jsem znala jen Mňágu. A milovala ji čím dál víc. Což vykrystalizovalo ve dvě věci - v touhu po osobním setkání s členy kapely a v napsání knihy.

Legendární nástěnka

Jo, knihy. Knihy o Mňáze. Krátkého, naivního příběhu o holce (mně), která se stane podpůrným členem nově vzniklé olomoucké kapely (to zní dost úchylně, ale bylo mi 14 a fakt jsem to tehdy myslela normálně), která Mňágu miluje. A ona se o ní takto dozví a začne ji rovněž zbožňovat. A pak jde na vysněný první koncert... Přiznávám, že děj si už úplně nepamatuju, ale byl tam i motiv smskování s nějakým člověkem, z kterého se pak vyklubal Petr Fiala, což se profláklo právě na tom koncertě. A povídka byla proložená texty písní a já sama jsem ji ilustrovala (jednoduchými náčrtky v Malování) pár obrázky. Literární kvality samozřejmě žádné neměla, ale ilustrovala to, jak moc jsem o Mňágu tehdy stála. Takže ne, určitě se za ni nestydím, ačkoliv číst ji už nikdy nechci. :D A nástěnkářům se moc líbila, což ale samozřejmě rovněž nebylo moc relevantní, protože když si představím, že bych ve svém věku četla něco takového... No. :-)

Vytiskla jsem ji a sešila hřbet, aby vypadala jako opravdová kniha, zjistilila si adresu Petra Fialy a do Valmezu jsem ji poslala. Byla jsem nervózní jak pes, ale žádná reakce tehdy nepřišla. Vlastně ani nevím, zda to někdo z Mňágy četl. Každopádně...

...jsem se o nějaký ten měsíc později dočkala splnění svého druhého snu, osobního setkání s Petrem. Pozval nás na pražský koncert, kde se křtila nová deska, snad Web site story? Už přesně nevím. Věnoval nám volňásky a já doufala, že po koncertě za ním přijdeme, i když jsem byla šíleně nervózní už dlouho před akcí. A jak jsem do Prahy jela? Bylo mi 14, nebo možná už 15, takže nevím, proč jsem prostě nenasedla do vlaku a nočním se nevrátila zpátky. :-) Každopádně pro mě taťka tehdy udělal úplně neuvěřitelnou věc - vzal auto a i s mamkou (která si vzala neplacené volno) mě odvezl do Prahy a nad ránem zase zpátky. Cestou jsme vyzvedli jednoho nástěnkáře z Brna a v Praze měli před koncertem sraz v jedné hospodě. To bylo vlastně poprvé, co jsem nástěnkáře naživo viděla. Byla jsem hrozně nervózní, nejen z Mňágy, ale i ze setkání s nimi, a nechtěla jsem proto nic jíst, takže mi na koncertě úplně dobře nebylo, ale bylo to boží! Nejen kapela, ale i nástěnkáři, kteří byli úplně stejní, jako na fóru. Cítila jsem se s nimi moc dobře, jako mezi svými. Prostě úžasná euforie, které nádhernou tečku udělalo osobní setkání s Petrem - ano, opravdu jsme do toho zákulisí šli. Nechala jsem si ho podepsat a vyfotila jsem se s ním, a když před ním někdo naťukl téma knížka (jmenovala se mimochodem Pohodička made in Valmez), tak odpověděl něco ve stylu "jo, pěkná byla". Což je odpověď dost na houby, ale já jsem z ní byla nadšená, jako ten večer ze všeho.

Nástěnka později získala nový design, ale už to nebylo ono...

Ten rok jsem se zúčastnila ještě jednoho nástěnkářkého srazu, v Brně, tentokrát bez koncertu Mňágy, ale o hudbu jsme nepřišli, šli jsme na nějakou zábavovou kapelu hrající starší české písničky. Bylo to před Vánocemi, opět mě vezl táta a po koncertě jsme šli do garáže, kde měl nástěnkář Vladko zkušebnu své kapely. Hrozně jsem ten večer zatoužila vyzkoušet si bicí. To se mi splnilo, ač o pár měsíců později, kdy jsem se do Brna v rámci mého středoškolského studia nastěhovala...

Made in Valmez - první deska Mňágy a mé první koupené CD v životě

Žádného srazu jsem se pak již nezúčastnila, ale na fóru jsem byla velmi aktivní nadále. A samozřejmě jsem vymetala jeden koncert Mňágy za druhým. Nástěnkáři nebyli jediní, s kým jsem se v rámci mé hudební závislosti seznámila - nějak jsem přišla do kontaktu s klukem, který dokonce na koncert do Olomouce dojel z Brna a pak se vracel domů. Pamatuju si, že se tehdy hrozně divil, že jsem ještě nikdy nebyla venku, když odbíjela půlnoc. :-) A pak jsme šli jednou spolu v Brně na koncert Karla Plíhala. Ale to už bylo později, to už jsem chodila na střední.

Tam ostatně moje láska, či spíš závislost na Mňáze začala pomalu, ale jistě vyprchávat. Měla jsem tolik nových podnětů... Taky nástěnka postupně odumírala, lidi na ni přestávali chodit... V Brně jsem ještě na Mňágu víceméně chodila, ale na vošce již prakticky ne, a když jsem se vrátila do Olomouce, tak jsem na nich byla už jen jednou. To ale bylo perfektní, protože jsem tam potkala jednoho nástěnkáře, kterého jsem viděla jednou v životě, a přesto to bylo, jako bychom se potkávali každý den. Vůbec se nezměnil...

Knížka o historii Mňágy

Mňágu jsem si občas v práci do sluchátek pouštěla, sledovala jsem ji na Facebooku a měla radost, že jsou úspěšní, vybrali na Startovači částku potřebnou pro nahrání desky v Číně a vydání Petrovy sbírky facebookových úvah... Ale už to samozřejmě nebyla taková ta zaslepená láska, takový ten bezmezný obdiv, brala jsem je prostě jako normální kapelu, jejíž hudba se mi líbí. Ostatně myslím, že to už nikdy nepřijde, mělo to hodně souvislost s věkem a okolnostmi kolem mě, jak člověk stárne, stává se vyzrálejším a taková euforie, jaká tehdy byla... To si myslím, že mě už asi nepotká. Ale to vůbec nevadí, jsem ráda, že jsem to zažila. :-)

Ještě o jednu historku se musím podělit: v září 2013 jsem se vracela ze služebky v Praze a zjistila, že ve stejném vlaku jedou i kamarádi, kteří byli přes léto v Americe. Šla jsem si k nim přisednout a haluz číslo dvě - seděli v kupé s Fialou! Jenže jak jsem už moc Mňágu nesledovala, tak mi došlo až v Olomouci, že to byl on. A víte jak? Pozdravil mě. Takže si pamatoval. A to je haluz číslo tři. :-)

Knížka facebookových úvah

V Olomouci jsem na koncerty nechodila i proto, že bývaly ve středu, a to mám břišní tance. Ale letos na jaře jsem si řekla, že si to tentokrát nenechám ujít a tanečky jednou prostě vynechám. A bylo to úplně super. Šla jsem na koncert sama a vychutnala si ho možná víc než před lety. Kapela je stále stejná (nemyslím složením, to se lehce obměnilo, ale krátka hraje pořád stejně dobře) a i to publikum jako by se vůbec nezměnilo... Byly to dvě hodiny koncentrovaného štěstí, euforie, ale takové té klidné, "vyzrálé", maximálně jsem si užívala každou vteřinu. Jistě za to mohla i pauzu, která byla od posledního koncertu. Od té doby zase Mňágu trochu víc poslouchám, jejich poslední album Made in China se mi moc líbí, a určitě si na ni na podzim, budou-li tu, zase zajdu. 

Na koncertě jsem si koupila knihu Fialových úvah a jednomu nástěnkáři, s kterým již vůbec nejsem v kontaktu, ale máme na sebe stále číslo, pustila kousek písničky. Byl nadšený. A já si s husí kůží zavzpomínala na to intenzivní období, které jsem žila Mňágou...

Když máte dvě hodiny pusu roztáhlou do úsměvu, že ani koutky nejdou dolů, když bez problémů odezpíváte každé slovo i u písniček, které jste deset let neslyšeli, když se s ostatními dvěma, třemi stovkami lidí cítíte naladěni na jednu vlnu, když se přenesete v myšlenkách do silné etapy vašeho života a po rukou vám z toho běhá husí kůže... Nezapomenutelný koncert. /můj status na Facebooku bezprostředně po koncertě/