Jak ze mě Cyrano udělalo hokejového fanouška

Hokej jsem začala vždy registrovat až od play off mistrovství světa, a je fakt, že zápasy nároďáku jsem si dokázala užít - nejúžasnější bylo finále Vídně 2005, které jsme sledovaly na intru a málem ho zbořily. :D To, že v Olomouci existuje prvoligový klub, jsem samozřejmě věděla, mamka kdysi byla velký fanoušek a já ji na pár zápasů doprovázela, ale to jsem si vždycky kecla na tribunu, dala si ruce pod bradu a nijak to neprožívala. Od letošního února ale skáču v kotli, vyřvávám si hlasivky, maluju si vlaječky na tváře a ne/úspěch řádně zapíjím. :-) Takže co se změnilo? :-)

No samozřejmě, že se mě snažilo nalákat Cyrano, tedy jeho hokejová část, která se ze dvou jehňat postupně rozrostla na pět, a to určitě není konec! :-) Dlouho se mi ale nechtělo, a když se mi časem chtít začalo, tak jsem zjistila, že stejně nemůžu - ve středu chodím tancovat a většinu sobot jsem byla někde v luftě. Jenže pak se Mora dostala do play off a začalo se hrát v jiných dnech, takže jsem si řekla, proč ne?

Už na první zápas jsem dorazila řádně vybavená máminou šálou (jak jsem zjistila, tak docela unikátní, protože má už řadu let a většina fanoušků nyní nosí ty s novějším designem, které se právě prodávají). Cyrano chodí do kotle, tak jsem šla samozřejmě s nimi, a byla jsem tomu ráda - tehdy jsem ještě moc neměla v úmyslu až tak intenzivně fandit, ale věděla jsem, že na olomouckém zimáku je pekelná zima, takže když budu poskakovat ve stoje, jistě mi nebude taková zima jako sedět na tribuně. Správná úvaha, a když si dá člověk ještě svařák, dá se to v pohodě přežít. :-) První zápas s mou účastí jsme prohráli. :D Možná i proto, že jsem fakt moc nefandila, jen tak decentně tleskala, protože to prostě přijde člověku poprvé zcela iracionálně tak trochu hloupé. :-) Podruhé jsem vyrazila hned následující den, a to už mě atmosféra strhla, a já křičela víc. Ještě ne dost, ale vyhráli jsme. :D

Svařákujem!

A zápas od zápasu to bylo lepší a lepší. Postupně přišel čas na ten křik z plných plic (dali jsme si jednou challenge rozeskandovat tribunu a podařilo se, ale je to těžší, než se zdá :D), barvičky na obličeji a čím dál intenzivnější radost z vítězství a smutek z prohry... Ale těch moc nebylo, protože Hradec nás potrápil, ale přes Ústí jsme v semifinále prošli jako horký nůž máslem. :-) K reálným účastem na stadionu jsme si navíc přibrali virtuální facebookové hokejcony - sledujeme onlajny a pilně vše komentujeme, což je vždycky záběr hlavně pro tlačíka o na našich klávesnicích. :-) 

Hokej je prostě super. A já si ho maximálně užívám asi i kvůli tomu, že jsem zkrátka ke stále dominantní fantastice zřejmě potřebovala další kompenzační hobby, které je fantastické jen v jednom významu slova. :-)