Conový rok pro mě začal na začátku února na pražském PragoFFestu Vaška Pravdy. První akce svého druhu, ale navazovala na úspěšný loňský Pragocon, který se mi nepodařilo navštívit. Bohužel, protože se snažím jezdit na všechny Vaškovy akce, jsou pro mě synonymem kvalitní zábavy a neskutečně pohodové atmosféry. A to bez ohledu na to, jestli se konají na Vysočině či v hlavním městě.

Letos jsem si tedy PragoFFest ujít nenechala, ač taky neproběhl bez komplikací. Komplikací numero uno byla středeční ultratěžká zkouška, u které hrozilo, že ji neudělám a budu pak celý víkend na přátele mrzutě bručet. Ale stal se zázrak, test jsem napsala úspěšně a náladu jsem díky tomu měla výbornou. Ve čtvrtek večer však přišla komplikace číslo dvě – začalo mě pálit v krku, a to u mě vždy značí jediné: na druhý den přijde kašel, rýma, bolest hlavy a přidružené efekty. Ale nenechala jsem si akci ujít a se zásobou chemie v pátek do Prahy vyrazila. Jenže ani cesta neproběhla v klidu. Spletla jsem si odjezdy autobusů na nádraží a k vlaku dobíhala dvě minuty po odjezdu. Ještěže ČD nejsou přesné jako hodinky.

Samotný PragoFFest proběhl výborně. Conal se v krásném prostředí Modré školy (nepojmenované jen tak náhodou, uvnitř bylo vše laděné do žluta a modra), navíc byl pro mě díky tomu, že jsem spala v místní tělocvičně, papučconem (nos do reality jsem během víkendu sice vystrčila, ale dobrovolně). Moje fyzická indispozice však způsobila to, že ač si cony, které jsem navštívila před dvěma, třemi lety pamatuji výborně, PragoFFest je pro mě jedna hustá mlha, z níž jen sem tam vystupují jakés takés obrysy. Pamatuji si báječný pevnostní sraz, který se ovšem zvrhl v sardení redakční párty, předpůlnoční andělskou přednášku Leoše Kyši, to, jak jsem pak běžela pro jeho zapomenutou flešku, a cestu zpátky domů s Randalfem. Jak tedy můžu tvrdit, že to byla povedená akce? Vryla se mi pod kůži nesdělitelná atmosféra a pocit z krásně prožitého víkendu.

Druhý con proběhl o měsíc a půl později a stojí tak trochu mimo, protože se jednalo o malý coník speciálně o Fantasy Planet ve smíchovské pobočce Městské knihovny v Praze. Takže jsem poprvé nebyla pouhým návštěvníkem, ale vystresovaným organizátorem, který chtěl perfektní akci a vysokou návštěvnost. To první se naštěstí na 99% podařilo. Lukáš Vaníček výborně celý con odmoderoval, přednášky byly zajímavé, hosté se dostavili včas (až na Leoše Kyšu, proto to jedno procento), můj taneček se povedl, všechno se stíhalo a návštěvníci se podle mého ani chvilku nenudili. Jen jich mohlo přijít víc. Určitě jsme nebyli nejméně navštíveným smíchovským coníkem, ale do toho nejúspěšnějšího, Pevnostconu, nám taky nemálo chybělo. Židle však byly docela příjemně zaplněny a závěrečná párty jen podtrhla krásný zážitek. Klidně bych si dala repete. :-)

Svět knihy, tedy část jeho doprovodného programu, předávání Cen Akademie fantasy, scifi a hororu, není con, ale sluší se zmínit, že jsem ho letos navštívila již popáté v řadě. Tři týdny před absolutoriem jsem se jela naprosto báječně odreagovat – dopoledne krásný výlet na Vyšehrad s dobrým kamarádem, odpoledne docela zábavné vyhlašování, a především setkání s přáteli. Výsledky pochopitelně opět nedopadly zcela podle našich společných redakčních představ. Na večerní posezení jsme zamířili do Borisem doporučené hospody na Žižkově, kde podávali pečenou nutrii. Poté, co jsme se na mobilním internetu přítelkyně Martina Šusta ubezpečili, jak přesně tohle zvířátko vypadá, rozhodl se ho Filip Gotfrid ozkoušet. Naservírovanou nutrii jsem ovšem neviděla, neb jsem se přesunula k jinému stolu ulovit k povídání Jirku Popiolka a Kryštofa Kudláče.

A pak už přišel tradiční vrchol conového roku, Festival fantazie v Chotěboři. Jako obvykle jsem jela na poslední čtyři dny, kdy je nejlepší program, přijede nejvíc známých tváří, vyhlašuje se Aeronautilus, hraje se fotbalový turnaj a vůbec. Na FF se toho vždy zažije tolik, že nemá cenu tu všechno vypisovat. Za zmínku ovšem určitě stojí čtvrteční popůlnoční dýchánek s mou pravou i levou FP rukou Pepou na chotěbořském náměstí, páteční dvouhodinový workshop hiphopu, který vedla Kamča a který jsem nevzdala ani kvůli vedru a tomu, že mi to zrovna dvakrát nešlo, sobotní ultrasuperhyper fotbalový turnaj (sice jsme nepostoupili ze základní skupiny do vyřazovacích bojů, ale jednou jsme vyhráli a s Pevností remizovali!), večer strávený s těmi nejmilejšími, který byl sladký i přesto, že nám Aeronautila tentokrát vyfoukl Daemon, a nedělní tečka v podobě promítání X-men: První třída. FFko se suverénně dostalo na čelo mého conového top žebříčku a já už tehdy v červenci věděla, že ho nic nepředhoní.

Letos jsem si opět pohrávala s myšlenkou podívat se na pražský Advik na přelomu července a srpna, ale opět jsem se na něj nedostala, čehož jsem nakonec nelitovala – na mnoho přednášek se kvůli davům lidí ani nešlo dostat a známých tam moc nepřijelo. O prázdninách mě tedy čekal už jen jeden con – srpnový Parcon. Byla jsem na něj velmi zvědavá, letos se totiž konal v Chotěboři, události, které mu předcházely, byly víc než zajímavé, a program byl dostatečně atraktivní. Jelo na něm minimum známých, takže jsem se taky těšila na to, že Parcon strávím tak, jak cony „zamlada“ – přednášky a o půlnoci způsobně zalézt do spacáku. No, samozřejmě to tak nedopadlo. V pátek jsem potkala Lament a spol., takže jsem stihla přednášku jen jednu, a v sobotu jsem si sice užila programu dosyta, ale před večerním slavnostním vyhlášením Ceny Karla Čapka dala přednost koncertu Blue Effect na náměstí. Večer jsem trávila v milé společnosti Dariona a spát šla… no, jen pár hodin po určeném limitu. :-) Zvláštní, ale moc příjemná akce. Určitě účasti nelituju.

Ve druhé půlce roku se intervaly mezi cony značně zkrátily. Přece jen jsem si na začátku září řekla, že ještě má smysl bojovat o dosáhnutí účasti na deseti letošních conech. :-) (A povedlo se, pokud budeme počítat Istrocon a Comics Salón jako dva samostatné cony.) Takže jsem tři týdny po Parconu vyrazila na můj první bratislavský Istrocon/Comics Salón v životě. To bylo tak šílené, až to bylo skvělé! Vlastně to ani nebyl con, spíš monstrózní (za tři dny návštěvnost přes deset tisíc lidí, to mluví za vše) akce s miliony cosplay, spoustou her a přednáškami jen tak mimochodem. A věkovým průměrem tak 15 let, což trefně vyjádřil větou „na tenhle con jsi stará i ty“ pronesenou na mou adresu Ďuro Červenák. Taky bylo strašně vedro, uvnitř se nedalo dýchat, ubytování v tělocvičně hrozné (z důvodu, že jsme do ní museli jít všichni společně!), conové placky maličké, ale… ale celý víkend měl prostě zvláštní a neobvyklou atmosféru, která byla ve výsledku moc příjemná. Nebyl to typický con, ale byla jsem moc ráda, že jsem se na něj mohla podívat. A víte co? Příště asi vyrazím taky. :-)

Už o týden později mě čekal pražský knihovní CONiáš. Akce, kterou jsem si nenechala ujít již počtvrté za sebou a u níž mi bylo vždycky líto, že se kříží s Istroconem. Letos organizátoři vyslyšeli má přání :-), takže jsem stihla obojí. CONiáš vyniká příjemnou atmosférou a kvalitním programem, letos zaměřeným na kouzlení a kouzla všeho druhu. Perfektní byla zejména přednáška Leoše Kyši, který ze svého postoje skeptika vyvracel všechny údajné projevy magie v dnešním světě. Musím taky pochválit tři verze krásné conové placky, jinak mě ale letošní ročník nijak zvlášť neoslovil. Asi to bude ale tím, že další cony byly prostě až příliš úžasné. :-)

A konec října patřil opět Vaškovi Pravdovi. FF Speciál nadobro skončil, místo něho proběhl první ročník pražského FanCity. Con měl velkolepé zahraniční hosty, o trošku méně linií než FFS, a především nadupanou hernu, kterou jsme si s Kamčou užívaly po celý víkend plnými doušky. Vážně, tak prosportovaný con jsem nikdy nezažila, kam se na to hrabe fotbalový turnaj na FF! Převážně jsme tancovaly na kinectu a wiičku, ale ozkoušely i jiné xboxové hry, třeba výbornou olympiádu či bowling, z kterého bolela ruka, i když jsme v ní nic nedržely. Samozřejmě jsme si zahrály i pár deskovek a večery patřily prodlouženým verzím Pána prstenů v HD kvalitě. Výtečný byl i sobotní Večer fantazie se spoustou krásných tanečních vystoupeních. A Fancity byl skvělý i z hlediska ubytování – měla jsem to z něj ke vchodu asi dvacet metrů. Víc než důstojná náhrada FFS a já už se moc těším na PragoFFest, který se chystám také celý protancovat. :-)

Před závěrečným Fénixconem ještě proběhl v Praze šestý ročník Labyrintconu Pavla Renčína. Tentokrát (konečně!) spojený s křtem, v Paláci knih Luxor byla pokřtěna závěrečná část autorovy trilogie Městské války, Věk nenávisti. Samotnému křtu předcházel slavnostní akt tvrdého jádra Sekty Labyrint, která v parku Gréblovka, kde se příběh celého díla začal psát, uložila tajný dokument a překryla ho plaketou se znakem města Prahy (který ovšem na místě vydržel jen pár týdnů). Křest byl krásný, byť s jedním nevítaným vyrušením, a afterparty ve stylově vyzdobené restauraci moc příjemná, byť jsem z „oficiálního programu“ – povídání Pavla a Otomara – tentokrát moc neměla. Měla jsem totiž až moc milé společníky u stolu. :-) Ve výsledku akci považuji za vydařenou, byť na úplně první setkání nemá ani zdaleka.

A o týden později se konal Fénixcon, tradiční závěr conové sezóny. Fénixcon byl mým prvním navštíveným conem a letos jsem se ho zúčastnila již pošesté. A poprvé si vychutnala komfort hotelového ubytování, bylo to moc příjemné a příští rok se určitě také pokusím přihlásit dostatečně brzy na to, abych postel sehnala. Fénixcon nezklamal. Měl opět kouzelnou atmosféru podpořenou účastí spousty známých a několika výbornými přednáškami, které se mi podařilo navštívit.