Olomoucký půlmaraton a mých prvních deset kilometrů!

Na olomouckém půlmaratonu v nějaké roli figuruji od začátku. Jako divák, dobrovolník, a v posledních letech jako účastník dm rodinného běhu. Vloni jsem si řekla, že chci jednou zkusit startovat za doprovodu Vltavy a ve společnosti elitních atletů, a tak jsem nás už v srpnu přihlásila s Fridexem na štafetu 10+11 km. A jak to dopadlo? To nejdůležitější - žiju! A chodím! :D

Víte, já nejsem běžec. I když je to v posledních letech dost trendy, mě prostě baví mnohem víc chodit, ideálně v přírodě, ale nepohrdnu ani pořádnou městskou procházkou. Ale zároveň mě baví běžecké závody, třeba i s charitativních nádechem - i proto jsem se zúčastňovala dm rodinných běhů, běhala pro nevidomé v rámci Světlušky, pro rodinnou péči olomouckými parky... Takže i proto jsem nezvolila celý půlmaraton, na který bych musela pravidelně trénovat, ale "pouze" desítku - s tím, že jsem plánovala, že samozřejmě běhat budu, protože jsem zodpovědná a chci si závod i užít, ne ho jen odfunět na pokraji mdloby.

Memoriál Jiřího Hronka 2018 - v růžovém tričku a černých šortkách

A samozřejmě to dopadlo tak, že jsem v září vyběhla dvakrát na cca 2,5 km a pokaždé myslela, že umřu. Pak byla zima, kdy jsem na půlmaraton úplně zapomněla, a až koncem dubna jsem se poněkud vyděsila, že už se to blíží a já pro to nic nedělám! Proto jsem si párkrát (počítáno na prstech jedné ruky, které se potkaly s cirkulárkou) zaskočila do parku na "indiánskou" pětku. Ta už šla líp - děsila jsem se už o něco míň, a hlavně jsem koukala jako blázen, že běžecká kondice se nabírá i chůzí. A já toho našlapu vážně dost. 

DM rodinný běh 2017

Má první "čistá" (bez chůze) pětka proběhla v rámci Memoriálu Jiřího Hronka 9. 5. 2018. V pekelném vedru se mi běželo skvěle a čas 32:21 naprosto perfektní! Nebyla jsem ani úplně zdechlá a odpoledne se ještě veselila na Majálesu. Ale byla jsem si dobře vědoma toho, že přímá úměra neplatí a nemůžu prostě 32 minut vynásobit dvěma a dostat se tak na čas mé půlmaratonské desítky.

V květnu ale jinak čas běhat nebyl, protože jsem se účastnila akce Do práce na kole, kterou jsem chtěla vyhrát, takže jsem jen procházkovala, procházkovala a procházkovala. Jediný další trénink tak proběhl začátkem června, kdy jsem dala čiště sedm kilometrů - a to byl moment, kdy jsem se naprosto uklidnila a věřila, že to zvládnu. Protože jedna věc je běhat sama v parku, druhá olomouckými ulicemi v davu dalších nadšených běžců a se špalíry fandících diváků kolem sebe... Morál udělá hodně. :-)

DM rodinný běh 2016

Týden před půlmaratonem jsme jeli na ledovcový kurz, ještě předtím jsem si rozcházela nové boty a udělala si parádní puchýře. Takže běh zapomenut, soustředila jsem se na to, aby moje nohy zvládly dovču s cepínem a mačkami (a bylo to perfektní - přesvědčte se zde). Naprostá pohoda - přijela jsem sice unavená a nohy jsem si oddělala zase, ale tak, že mi to nebránilo v běhu. Doufala jsem, že mi moje "kokainové vytržení" (tak nazývám euforické stavy po dovolených a akcích, které mě psychicky nakopnou, ale fyzickou vyřídí) vydrží až do další soboty, ale prd - v úterý bylo po všem. A já začala chytat nepochopitelného nerva. V pátek jsme si zaskočili pro startovní číslo a má hlava, která už byla v pohodě, přemlouvala tělo, ať přestane blbnout...

...v sobotu lepší! Sice to byl den na prd - samozřejmě jsem nešla na procházku a kvůli nervům, které přece jen ještě trošku hlodaly, toho moc neudělala, ale nějak jsme to vydrželi a v šest hurá na náměstí! Tam už to bylo v pohodě, připadala jsem si s číslem na hrudi jako elita. :D Postavili mě do koridoru D, kde byli mnohem rychlejší běžci, takže jsem se přilípla ke kraji a nechávala kolem sebe všechny proběhnout. Protože ač běhat neumím, nenechat se strhnout a pravidelně dýchat už od začátku ovládám dokonale.

Charitativní běh 2015

A pak už jsem jen běžela a běžela... Nasadila jsem trošku ostřejší tempo 8,2 km za hodinu a jen si hlídala, aby mi nekleslo pod osmičku. Na třetím kilometru jsem zamávala našim, na čtvrtém nechápala lidi, co přecházeli, těžce funící, do chůze, na pátém tancovala při parádní hudební produkci, na šestém si plácala s dětmi okolo tratě, na sedmém si v duchu oslavila vzdálenostní rekord, na osmém začala pomaličku zrychlovat a štafetu jsem předávala v tempu 8,4 km - má první uběhnutá desítka mi tedy trvala cca 1 hodinu 12 minut, a co je důležitější, uběhla jsem ji v kuse! S tím, že energie ještě nějaká byla... Ale na celý půlmaraton v žádném případě.

A pak honem převléct a šup fandit Fridexovi. Společně jsme půlmaraton dokončili za cca 2 hodiny 25 minut a zdaleka nebyli poslední - za námi doběhlo ještě 19 dvojic! Maximální spokojenost, krásné medaile, nedělní relaxace, zajímavé zjištění, co s tělem uběhnutých deset kilometrů udělá, a pondělní full of energy stav - v šest hurá na tradiční osmikilometrovou procházku. :-)

A příští rok - že by celá půlka? No, spíš ne, možná si občas ještě zaběhnout půjdu, ale pravidelně trénovat se mi úplně nechce, chození po horách mě furt baví víc. :-)