2020 - rok zážitků a naděje

Můj rok 2020 byl i přes trable s koronavirem skvělý. S velkou vděčností a pokorou přijímám, že mě pandemie zatím nijak nezasáhla, alespoň v ničem důležitém. Cestovatelská sezona se nadmíru vydařila, zvlášť když jsme v květnu plánovali dovolenou maximálně v Krušných horách. Ale především se mi na jaře naprosto nečekaně vyřešil zdravotní problém, se kterým si žádný doktor nevěděl rady. 

Mou zimu určovaly zejména běžky. Pořídila jsem si nové botky, ve kterých mi bylo konečně teplo, měla štěstí na sníh a počasí - a rázem z toho bylo na konci sezony 209 kilometrů a spousta zkušeností zejména se sjezdy. Vyjela jsem celkem osmkrát, což je vzhledem k tomu, že jsem o víkendech stihla i spoustu jiných aktivit, super numero a snad se i tuto sezonu podobně podaří. Jinak jsem protancovala střevíčky na plese (doslova, rupl mi podpatek a zlikvidovala jsem je ještě tu noc :D), absolvovala nejkratší trasu v historii mých turistických pochodů (6,5 km a bylo to z toho důvodu, že jsem vyrazila právě po onom plese :D), zúčastnila se setkání Cyrana po "sto" letech, oslavy nového čínského roku v olomouckém kině se spoustou krásných tanečních a hudebních vystoupení... A zejména si užila nádherný čtyřdenní přechod Velké Fatry na sněžnicích. První den jsme měli super počasí, další tři šíleně foukalo, sněžilo a v závěru i pršelo a sněhu bylo mraky, takže to byla opravdu zážitková dovolená. Na Slovensko nás také dostihly zprávy, že se "čínská chřipka" poprvé objevila v Evropě...

Sněžnicový přechod Velké Fatry

...takže jsme si mohli jen gratulovat, že jsme jeli v únoru a ne ve druhý březnový termín, který zrušily pandemií uzavřené hranice. Na jaře jsem si poprvé vyzkoušela home office a skrz ten se začala více hýbat - flexibilní pracovní doba mi umožnila být víc venku a já si zvykla vstávat ve všední dny o půl paté a místo klasické osmičky našlapat před prací rovnou deset kilometrů. Drželo mě to celé jaro, léto a začátek podzimu, s nastupující ranní tmou jsem se vrátila k pozdějším budíčku a uvidíme, třeba v březnu dlouhé ranní tréninky obnovím. :-) Hojně jsem jezdila do přírody, a to nejen na pěší výlety, ale i na cykotoulky - párkrát jsem si vyjela nejbrutálnější cyklokopec v okolí Olomouce, jezdila jsem i ráno před prací. Ač nejsem žádný velký cyklista, vyjela jsem parádní třetí místo v závodě do vrchu ve společné vyjížďce s kamarády.

V cíli cyklovýšlapu na Sv. Kopeček u Olomouce

Na květen jsme měli naplánovaný zájezd do Rumunska, brzy nám ale bylo jasné, že to není reálné, přesunuli nám ho na konec září. Zato s červnovým přechodem Korsiky jsme dlouho počítali, s postupujícím covidem jsme ale uznali, že musíme měnit plány. Dlouho to vypadalo, že celou dovolenou strávíme v Česku, maximálně na Slovensku, ale koncem května se začalo blýskat na lepší časy. A tak jsme již první červnový víkend spontánně frčeli směr rakouský národní park Gesäuse (více zde). A to byl začátek naší báječné turisticko-cestovatelské sezony, která se nadmíru vydařila. Za zrušenou Korsiku jsme si vybrali náhradu v Rakousku - v září jsme prošli úžasnou hřebenovku Berliner Hohenweg (reportáž). A nakonec jsem i ráda, že to tak dopadlo, protože patnáct dní se stanem mezi rozpálenými korsickými horami by byl přece jen dost nářez, i sedmidenní pochod po chatách nám dal docela zabrat. 

 Z čarokrásné Berliner Hohnweg

Protože se mé a Fridexovy dovolenkové plány částečně rozcházely a já měla i víc dní volna, přemýšlela jsem o nějakých sólo výletech. S cizími lidmi jezdit nechci, s cestovkami to skrz covid bylo dost nejisté a úplně sama si na leccos netroufnu, takže jsem uvažovala nad wellnes pobytem v lázních, kde by mi aspoň mohli pomoct s těmi mými věčně bolavými nohami. Nakonec to ale dopadlo úplně naopak - vyrazila jsem na týdenní výlet do Vysokých Tater - vlakem a do kempu, takže nebyl problém - a jen si držela palce, ať koleno (které mě začalo trápit po Gosäuse a prakticky přestalo až v září v Rumunsku) vydrží. Vydrželo a bylo to bombovní, měla jsem kliku na počasí, ověřila si, že mám super kondici (po pěti horských túrách ani jeden namožený sval :P) a pěkně jsem vyčistila hlavu. Více tady. 

Chata pri Zelenom plese - koleno jsem jistila ortézou, tejpem a hůlkami, ale poslední den dovolené jsem už poletovala jen s hůlkami a v pohodě, což mě utvrdilo v tom, že to nic vážného nebude

Na konci srpna jsem pak ještě riskla zájezd s cestovkou - přechod Vysokých Taur. Uvažovala jsem o kudrnovském Triglavu, ale nakonec jsme ten víkend vyrazili s Fridexem na Schneeberg a stejně by to neklaplo, protože tehdy Slovinci opět zavřeli Čechům hranice. Zvolila jsem tedy Expedition Club a pět dní v horách naplnilo očekávání - malá, skvělá parta, parádně naplánové etapy a veeeelmi zážitkový poslední den aneb Tak zmoklá jsem v životě nebyla, přebrodit ty potoky se podobá scéně z filmu Útok do divočiny (kde rozbouřená řeka nepustila hlavního hrdinu do civilizace) a zahřmění těsně pod horským sedlem fakt nechceš zažít. Rozpovídala jsem se zde.

Jednodenní koupačka v Chorvatsku

Kromě zmíněného Schneebergu jsem o prázdninách ještě stihla pokus o výstup na Weissspitze (3 300 m n. m.), ale na léto poměrně nevídaná sněhová nadílka nás pustila jen do výšky lehce přes tři tisíce. Zážitek z jinak super víkendu mi to nezkazilo, ne vždy se zadaří, spíš jsem se trápila botami, které s mými zvětšenými (resp. rozpohybovanými, a proto rozšířenými) nohami nebyly vůbec kompatibilní. Bylo mi jasné, že na ty Taury potřebuji nové boty, po třech neúspěšných pokusech ve fyzických obchodech jsem riskla koupi přes e-shop s tím, že to kdyžtak můžu bez problémů vrátit - a asi si už všechny boty budu kupovat takto, protože klídek a nekonečný čas při domácím zkoušení je k nezaplacení. Konečně jsem taky pochopila, že ani nová bota by neměla udělat puchýře, protože noha má mít od začátku dostatek prostoru a neměla by se o nic dřít. Nové pohory jsem otestovala v Jeseníkách, a ač se to přece jen neobešlo bez odřeného nártu, nakonec jsem si na ně tak zvykla, že jsou to teď mé nejpohodlnější boty. 

Toulky rumunskými horami

Do prázdninového programu se vklínila i jednodenní koupačka v Chorvatsku - přes noc busem tam, dvanáct hodin na místě a další noc zase zpátky. Pro většinu lidí šílený trip, pro nás ideální možnost - moře máme rádi, ale právě tak na tu hodinku za rok, nedovedu si představit, co bych tam další den dělala. Vybrali jsme si letovisko Baška na jihu ostrova Krk, kde je i krásná příroda a nějaké ty kopečky (nejvyšší cca 450 metrů vysoký), takže než jsme skočili do vln, prošli jsme se i po okolí. Jinak snídaně, oběd i dezert proběhla v místních restauracích, moře bylo nádhěrně čisté a brzy dost hluboké, tak jsem si i zaskákala, no prostě super výlet bez nutnosti vybrat si byť jen den dovolené a určitě zopakujeme. 

Cestou na Schneeberg 

Léto patřilo i návštěvě sestry s mým malým synovcem, kteří žijí ve Francii a přijeli v srpnu na pár týdnů do Česka. Cestovatelskou sezonu jsme nakonec uzavřeli již zmíněným z jara přesunutým Rumunskem a stihli jsme to doslova na poslední chvíli. Dokonce nám zrušili i test při návratu, štěstí jsme si zase ale vybrali počasím - první a druhý den bez problémů, třetí celý den lilo, my měli v noci kolizi se stanem plus jsem si při túře přivodila zranění nártu a nedělní návrat jsem musela absolvovat v mokrých a vymrzlých botech... Prostě opět zážitková dovolená jak se patří :D, více zde. 

V Taurech při neúspěšném pokusu vylézt na Weissspitze

V září už se to zase začalo covidově drolit, nicméně o hezké zážitky nebylo ani na podzim nouze. Zase přijela ségra se synovečkem, naplno jsem využila krátkého otevření bazénu a udělala si rekord, absolovala pár výletů do známých i nezmáných míst a pozitivní změny přišly i v oblasti zdraví. Zejména se mi na druhý pokus podařilo darovat krev, a ačkoliv mě to na dva dny poměrně sestřelilo, už se těším, jak na jaře - pokud to bude jen trochu možné - zamířím za "upíry" znova. No a taky jsem opět trochu pořešila nohy, respektive si koupila své první barefoot boty, a i když sžívání s nimi zatím docela bolí, prakticky okamžitě po jejich nazutí jsem přestala cítit bolestivý kloub palce, v němž bych měla mít údajně artózu, na podzim se totiž začal docela dost opět ozývat. Snažím se nohy i častěji masírovat a cvičit s nimi a zatím to jde (velké preventivní zaťukání na dřevo) dobrým směrem  - ke zjištění, že základním problémem nebude opotřebovaná chrupavka, ale spíš kvůli nesprávné technice chůze a nedostatku prostoru umačkaný a špatně se pohybující palec. Cesta to bude dlouhá a úplně zdravé nohy už nikdy mít nebudu, ale to na dobré cestě, což mě do budoucna naplňuje velkým optimismem. 

Noví miláčkové

S hlubokou vděčností a pokorou tedy můžu říct, že můj rok 2020 byl opravdu skvělý. Nezbývá než doufat, že ten nový bude podobně parádní, a tentokrát už pro všechny.